Tuesday, 20 December 2016

Hands tied

Jedna špatná zpráva za druhou. Aleppo, Berlín, Zürich, Jordánsko. Naše víra v lidskost se otřásá v základech. Kdo za to může? Globalizace, uprchlíci, pražská kavárna?

Monday, 28 November 2016

Cukr káva limonáda ..

.. čaj rum bum. Příhodnější by ale možná bylo cukr káva limonáda cider víno, protože tak nějak vypadal můj víkend.

Vypadá to, že k tomu, abych napsala něco na blog, je potřeba dát mi dárek. A moc pěkný (o něm později). Poslední týdny a měsíce jsou v offline části mého života tak nadupané, že pro tu online část nezbývá čas, ale jak říkám - když mě někdo někam pozve, to je jiná!


Saturday, 22 October 2016

I, Robot

Jako všechny moje články, když napíšu něco, co jde za oblast kaváren a jiných každodenních radostí, je to většinou něco v hlavě. A taky to píšu proto, že sama nevím, jak se ohledně daného tématu cítím. U dnešního příspěvku tomu není jinak.

Chci se trochu zamyslet nad tím, jak se prezentujeme ve virtuální realitě, jak to asi nebereme tak vážně, jak bychom měli, a proč bychom to naopak neměli brát vážně vůbec.

Mám blog. Mám instagram. Mám dokonce facebookovou stránku k blogu. Považuju tuhle virtuální přítomnost za reálnou reprezentaci sebe sama? Ani omylem. Je to ale to jediné, co většina lidí, kteří mě takto vidí, z mé osoby vnímají. 

Social media nám dávají víc než kdy předtím prostor sdílet svoje životy s jinými. A jak se tak říká, sdílená radost je dvojitá radost. Přidejte k tomu ego-boost, který, ať už podvědomě či vědomě, plyne z nějakého toho "lajku", a z instagramového účtu se rychle stane továrna na endorfiny. Otázka je, zda je to dobře.

Podle mě je to čistě otázka míry. Tu ale není vždy lehké odhadnout. Já sama s tím určitě mám problém, to nepopírám! A je to vlastně zautomatizovaná reakce. Poslední dobou tak vědomě nechávám mobil v batohu, když jsem s někým na jídle či na kafi, či kdekoliv, kde se mi zdá, že bych to teď nejraději vyfotila. Ale dělám to jen občas. Po zbytek času s tím pořád "otravuju". Nedokážu vlastně přesně říct, proč. Je to asi kombinace zvyku, chtění "být aktivní" a upřímné radosti a dělení se o ni.

Druhá věc je to, brát s rezervou to, co vidíme u jiných lidí. Všichni se snažíme sdílet jen to nejlepší a to pak prezentujeme jako "normální". To už bylo řečeno tisíckrát. Ale pořád asi ne dost. Stejně nemáme nezkleslené a objektivní vnímání toho, co vidíme. Stejně tak nelze zaručit, že mě budou ostatní vnímat tak, jak bych si přála. Je to risk, který na sebe asi člověk bere, jakmile pošle do virtuálního světa první příspěvek.

Moderní média jsou podle mě evoluční masterpiece toho, jak hrát do noty lidské podstatě. Lidé jsou přirozeně společenští - sociální sítě nám dávájí pocit komunity. Lidé jsou přirozeně sobci - a lajky hrají na přesně ty správně "struny" v našem mozku. Lidé se taky přirozeně porovnávají - s okamžitou možností sdílení každodenního života je to ve virtuálním prostoru dotažené do dokonalosti. 

Existuje tedy nějaký ideální přístup k sociálním médiím? Pokud ano, určitě to není ten můj. Ráda sdílím blbosti, bez kterých by se zbytek svět určitě obešel. Navíc to pak může vzbuzovat dojem, že vše, co dělám, je chození po kavárnách, sem tam posilovna, a že mám ráda Prahu. Jsou to části mě, které mám ráda a co považuju za dost "obyčejné" na to, aby to viděl v podstatě kdokoliv. Ale opravdu je to tak jednoduché? Nedělám si i já obrázek o ostatních právě z toho, co vidím a co mám k dispozici? Jasně, že jo! A stejně jako ostatní, neumím odhadnout, jak působím navenek a taky neumím odhadnout, co s informacemi, které sdílím, udělají ostatní. 

Je tedy řešením se odhlásit ze všech internetů a žít jen ten opravdový život? Za mě ne. Právě díky internetu jsem si našla několik dorých přátel, potkávám další, se kterými si ráda popovídám. Stejně tak ráda sleduju ostatní, ať už z principu, nebo proto, že vidím, co dělají moji kamarádi. Také je to jedna z cest, jak se "vyrovnávám" sama se sebou. Ač už takhle, formou článku, nebo si prostě prachsprostě zlepším náladu tím, že se mi povedlo vyfotit fotku, která se mi líbí. Někdy je to o tom, že se chci podělit o nějakou pozitivní zkušenost, někdy chci prostě jen virtuálně poklepat na ramínko. Není to asi nejetičtější a nejsprávnější, pořád je to ale dle mého názoru v mezích přijetí toho, že "jsme jen lidi". 

Social media bohužel nemají návod k použití ani příbalový leták. A možná právě proto je těžké odhadnout, co je ten správný způsob, jak na nich působit a v jaké míře jsou zdraví neškodné. A tak nezbývá nic jiného, než hledat rovnováhu - využívat internety ve svůj prospěch, zároveň ale nebýt, no, robot. 

Tuesday, 18 October 2016

Top 20 kaváren podle Elle (I)

http://www.elle.cz/newsletter/20-top-mist-kam-na-skvelou-kavu-v-praze?showall=1

Pod tímto odkazem najdete 20 kaváren, které Elle doporučuje na kafčo. A na instagramové fotky.
Kafe jsem začala nedávno pít pravidelně, instagram mám taky. Čili je jasné, že se cítím povolaná se k tomu vyjádřit a seznam vám přetlumočit (protože je otrava se tím po jednom proklikávat). Následující podniky jste u mě už mohli vidět, ale opakování je matka moudrosti. A taky vám chci zase něco napsat, ale jelikož vše, o čem teď přemýšlím, je škola a práce, tak bych vám mohla vyprávět tak maximálně o marxismu a o čtenosti Přítomnosti. A ani jedno vás asi moc nezajímá.
Takže místo toho vám radši povím o první půlce kaváren, které jsem ze seznamu navštívila, ať to máte pohromadě a snad jednu z nich, nebo snad všechny, navštívíte! A aby to bylo hezky přehledné, napíšu vám to hezky v plusech a mínusech, ke každému po jednom. Co mají všechny společné je jasné - mají tam dobré kafe. Takže to psát nebudu, jen abychom si rozumněli.

Monday, 3 October 2016

My favourite reads II

V konceptech mám rozepsaných asi osm příspěvků. Žádný z nich ale není domyšlený. Vše, o čem bych chtěla psát, mi připadá buď jako něco, o čem už jsem psala, nebo je to moc osobní a "prát" se s tím formou článku by bylo asi přes čáru. Když už jsme u praní se, díky hojné pražské zeleni, kterou nade vše miluju, na mě v srpnu skočilo klíště a tak se od té doby peru s boreliózou. Kvůli antibiotikům nemůžu cvičit, pořádně jíst ani pít (rozuměj alkohol) a energií také neoplývám. Po krátké čtenářské pauze jsem se tedy vrátila k tomu, že mám nos permanentně zabořený do knížky/tabletu, a tak mě napadlo vám aspoň dát zase nějaký ten tip na počtěníčko! Některé knížky už jsem četla dávno a jen si na ně vzpomněla, jiné jsem před teprv před chvilkou odložila.

V novém bytě je moje knihovnička ještě v plenkách

Monday, 19 September 2016

Eating Prague

Vypadá to, že se k psaní článku dostanu vždycky jen když mě popadne záchvat nespavosti. Dneska jsem se probudila ve 3:10. Po dvou hodinách převalování to vzdávám a jdeme na to - jídlo jídlo jídlo!

Seems like the only time I make time for blogging is when my insomnia kicks in. I've been up since 3am. 2 hours later I'm still wide awake so let's have a look at some food instead of that badly needed beauty sleep!

Neodvedu si představit nic příjemnějšího než nedělní brunch. Nějaký ten týden nazpět jsme se s domluvily, že vydržíme do 10 a dáme si do nosu! No, mně udělaly čáru přes rozpočet antibiotika, se kterými se stejně musím najíst v 7, ale co, dát do nosu si můžu i tak, že ano. Zašly jsme do Mamacoffee na Vodičkově a za mě dobrý! Hummus a pita chleba je pro mě jedno z nejlepších jídel, mrkvový dort taky schvaluju, a fermentovaná ovesná kaše je dosti sladká, ale to ještě nikoho nezabilo (kromě diabetiků #černýhumor)
PS: Sice bez fotky, ale s o to větším nadšením na brunch doporučuju Žižkavárnu - pekanový dort mi včera velmi zpříjemnil den.

Can you imagina anything better than a nice Sunday brunch? Last week we decided to challenge ourselves and wait until 10 and then stuff our faces! I got antibiotics prescibed in the meantime so I have to eat at 7am sharp every day but well, I stuffed my face anyway. We went to Mamacoffee in Vodičkova and I couldn't have chosen better! Hummus and pita bread is one of my all time favourites. I also tried the carrot cake (approved!) and vegan oatmeal that was a bit too sweet for my taste. 
PS: I also higly recommed Žižkavárna for brunch, their pecan pie is out of this world!

Saturday, 10 September 2016

Crazy Kazakhstan

Uf, už je to nepřístojně dlouho, co jsem zpět v Praze, aniž bych napsala, co jsem vlastně dělala v Kazachstánu, kde jsem byla na konci srpna. Mohla bych vám povídat, proč jsem se k tomu ještě nedostala, ale to by bylo na celý další článek, možná i dva. Teď je ale sobota, 5:03, jsem nemocná a nemůžu spát, takže pouštím nové album Hearts od Lenny a jdu na to!

It has been over a week that I returned to Prague and I still haven't told you about my Astana trip. I could write a whole article about why I didn't have the time, maybe even two. But now, it's Saturday 5 am, I am sick and cannot sleep. So I'm firing up Spotify (Hearts by Lenny is an album you shouldn't miss out on!) and here we go.

První výzva byla se do Astany dostat - není to totiž zrovna jako letět do Londýna. Při kupování letenek jsem si "vydupala", že nepoletíme přes Kyjev ani Moskvu ani Minsk, a místo toho to vezmeme přes Frankfurt. Kde jsme stejně na obou cestách zažili částečnou evakuaci a těsně minuli tu úplnou. Takže je to z bláta do louže a člověk si nevybere. Akorát ve Frankfurtu měli fakt výborné sushi, takže za to palec hore.
Svůj strach z létání jsem už víceméně překonala, moje stážistka ale ne, a proto se před každým letem tak trochu napije do nálady. A protože jsem dobrý šéf, tak jsem ji v tom nenechala, že ano. Víc vidlácky jsem víno v životě nepila - lahvinka z duty free a kelímek z Paul. Ale musím říct, že pokud ve mně nějaké ty pochybnosti o tom, zda doletíme v pořádku zbyly, tak se s každým přibývajícím lokem vytrácely, až zbylo jen nadšení, že brzo poletíme!

The first challenge on every trip is to get there. And Astana is not exactly anywhere close to Prague. I insisted on not flying through any of the eastern airports like Minsk, Kyiv or Moscow and we got to go through Frankfurt instead. We still had to partially evacuate and missed a total evacuation by just a few hours, so it really comes down to luck anyway. But they have the best sushi on that airport.
My fear of flying is diminishing with every flight I do. That is not the case for one of my interns though. Her strategy is to get mildly drunk. And being the good boss that I am, I did not let her do it alone. Classiest way I hav ever enjoyed wine - a bottle from the duty free shop, plastic cup from Paul. But I have to admit - every last bit of my fear was gone and I enjoyed the journey like no other!

Tuesday, 23 August 2016

Vážený pane Vladimíre ...

Nám mladým se často vytýká, že si nevážíme svobody. Že jsme za nic nemuseli bojovat. S prvým si ve svém případě dovolím nesouhlasit, druhému naopak souhlasně přitakávám. K tomu ale malou poznámku – neměli bychom? Neměli bychom bojovat právě proto, jen tak trochu, abychom si ušetřili ty boje velké? A pokud ano, tak čím?
K této úvaze mě přivedlo jedno náhodné setkání na Vyšehradě. Na tamním hřbitově. Byla jsem tam časně z rána, říci Karlu Čapkovi, že už se mi potřetí stalo, že mě téměř rozplakala jeho kniha, tak moc že mi mluví z duše. To je ale na jiné povídání. I když, pan Čapek sebou nejspíš trochu pod tou zemí cukl, když pana Vladimíra slyšel.
Zpět k věci. Pan Vladimír mě poprosil, jestli bych mu nepomohla přečíst jedno datum, že mám určitě lepší oči než on. Když náhrobek spojenými silami rozluštili, začal mi povídat, že je to hrozné, že se o to nikdo nestará. Že se tady kradou milióny, na náhrobek ale nikdo nedá ani korunu. A že to za komunismu bylo lepší. A tady jsem zbystřila. Prosím? Na hřbitově plném lidí, které minulý režim zabil, si budeme povídat o tom, jak bylo líp? No dobrá tedy, pojďme na to.

Že prý lidem jde hlavně o to, aby byla práce. A aby bylo levné jídlo. A že dnes jsou všichni hrozně chudí. Že jen za Havla a Klause skočilo pod vlak 15 000 lidí (v hlavě pana Vladimíra je tam nejspíš kauzální souvislost). Že to říkali v rádiu, když byl na rybách. Za komunismu měl práci každý a rohlík stál 30 haléřů. Ekonomickou námitku o inflaci a příslušném růstu mezd si nechávám pro sebe, nedá mi ale odpovědět, že jde i o to, jakou práci. Že je přeci škoda, aby vysokoškolsky vzdělaný člověk šel „do fabriky“. To je prý jedno.

Pane Vladimíre, mně tedy ne.

Dnešní politici, že jsou všichni jen zloději. My že jsme byli tak bohatí. Tak bohatí! Ještě v pětaosmdesátém nám Reagan vrátil 10 tun zlata (pozn. možná to bylo jiné množství, bohužel jsem si poznámky nedělala, nicméně šlo o dost). A kde to je teď? Klaus se s tím procházel po bance, co prý s tím. Tak se hoši domluvili, že za to nakoupí obligace. Támhle ve Švýcarsku a Německu. A kde jsou teď? Nemáme zlato, ani obligace! Tak bohatí jsme byli! Tak dobře bylo za komunismu.
Opatrně jsem se podívala směrem k Miladě Horákové a řekla, že ona by asi nesouhlasila. A pan Vladimír odpovídá, že si to zasloužila. Že přeci byla špion! Amerika dennodenně zabíjí lidí a nikdo o tom nemluví! Ameriku řídí Židi, že to přeci každý ví, a to jsou padouši. Následovaly antisemitsky laděné poznámky o tom, že i naši politici z devadesátých let se modlí k Hospodinu a stali se elitami právě proto, že měli vazby na jiné Židy a mohli cestovat po světě. A jen tak mimochodem, jeho žena byla židovka.

Na stejný paradox jako u nenávisti k Židům a náboženství jeho ženy jsem u pana Vladimíra ke svému překvapení narazila i ve vztahu k režimu. Svěřil se mi, že „byl politickej“. Netuším, jak dlouho strávil ve vězení, ale rozhodně to bylo neprávem, to bylo z jeho výkladu jasné. Tak proč stále věří starému režimu víc než tomu současnému?

Pane Vladimíre, i tady se tedy neshodneme.

Může mi být vytýkáno, že jsem komunismus nezažila, vždyť je mi čerstvých dvacet čtyři. Jsem proto náležitě naivní, všechny moje „problémy“ jsou jen karikaturou problémů, se kterými se potýká zbytek obyvatel této planety. I přes svou naivitu jsem ale došla k jednomu závěru – jsou dobří a špatní lidé, ať už je to komunista či demokrat. Jak jsou dobří a špatní lidé, jsou i lepší a horší režimy. A stejně jako lidé, ani režimy nejsou bez chyb. A jak řekl lord Acton, moc korumpuje. Politika dle mého mladého nezkušeného názoru nikdy nebude vedena čistě v zájmu lidu. Stačí si udělat pouhou mentální rozcvičku „co bych dělal na jejich místě“. Kdo si tedy myslí, že by byl bez viny, ať hodí kamenem. A tento závěr mě vede k úvaze, že i přesto, že v současném režimu zákonitě bude nějaké to „zlo“, všechny moje problémy jsou jen karikaturou problému, se kterými se potýká zbytek obyvatel této planety.

Proto mi dovolte, pane Vladimíre, trochu zabojovat. I přes všechny korupční skandály, úsměvné i méně vtipné historky o nejvyšších představitelích našeho státu či obecnou politickou kulturu věřím, že se mám lépe než bych se měla za komunismu.
Nemyslím si, že bych byla schopná objektivního hodnocení života v naší zemi. Škola i univerzita zdarma – mé srdce jásá. I cestovat si mohu, jak se mi zlíbí. Zde jsou dokonce dvě dimenze toho, čeho si vážím – možnost tak vůbec učinit a finance. Nejsem schopná postihnout, jak se žije lidem bez práce či dokonce bez domova. Nevím, jaké to je, nemoci na vysokou školu, protože si na sebe musím vydělat. Nevím, jaké to je, nemít na léky. Nevím, jaké to je, nemoci přemýšlet o tom, do jakého města pojedu na výlet příště.
Myslím si ale, že „režim“ je něco trochu jiného. Je to klima, ve kterém se všechny tyhle věci dějí. A za některého režimu jsou některé věci úplně vyloučené. Ať už jde o možnost vzdělání, nebo možnost cestovat. Nejsem tu od toho, abych bránila režim náš. Sama si na něj často od srdce postěžuji a vidím v něm mnohé nedostatky. Přesto se mi tu ale žije dobře.

A tak, pane Vladimíre, zkuste odhlédnout od faktu, že „lidi jsou lidi“ a od toho, že rohlík stojí už skoro dvě koruny. Až budete příště na Vyšehradě, zastavte se u paní Horákové a poděkujte jí, co pro naši zemi udělala, jakým příkladem jde nám ostatním.

Boj s vnitřním přesvědčením jiných se zdá být boj s větrnými mlýny. Pana Vladimíra asi nepřesvědčím. Přesto ale slibuji, že budu malými krůčky bojovat za to, abychom si vážili toho, čeho je nutno si vážit, a budu se podílet na chodu společnosti podle nejlepšího vědomí a svědomí. A když to uděláme všichni, nemusíme se bát, že to někdy "projedeme“ ve velkém.

Sunday, 21 August 2016

On things we want and do not have

Proč vždycky chceme to, co nemáme nebo nemůžeme mít?

Toť otázka. A odpověď na ni těžko hledat. Na druhou stranu, i kdybychom zodpověděli to slavné "proč", nijak to nevylepší samotný fakt, že to tak je. Lidé vždycky byli, jsou a budou nespokojení. Co víc, připadá mi, že si vždycky podvědomě hledáme něco, co bychom chtěli ale nemůžeme mít. Ať už jsou to moc drahé boty, jiná barva očí nebo někdo po našem boku.

Zastávám názor, že v jednoduchosti je krása. Moje nejoblíbenější jídlo je čerstvý chleba s máslem, na sebe si nejraději vezmu úplně obyčejné černé šaty a ke štěstí mi stačí výhled na Hrad z mostu Legií. Tak proč si, sakra, stejně pořád komplikuju život tím, že půlku času přemýšlím nad tím, jak je na nic že nemám to či to. Z velké části jsou to věci ne materiální. Jsou to lidé, se kterými není čas či možnost se vidět, jsou to místa, kam není čas či možnost se podívat, jsou to věci, které není čas či možnost zažít.

Wednesday, 17 August 2016

Favourite breakfasts

Dnes pro vás mám takový krátký #foodporn článek, a to s mými oblíbenými snídaněmi! Poslední dobou si moc nevařím, ale na snídani si skoro vždycky dám záležet.

Today I have one of those #foodporn posts. Lately I have not been cooking much but if there is something I always find time for, it is making myself a nice breakfast.

Lívance

Poslední dobou jsem si oblíbila lívanečky pro lenochy - hotovou směs od FA (jmenují se So Good Protein Pancakes). Příchuť jablko-skořice je výborná, banán taky není špatný. Směs se prostě smíchá s vodou a pak už jen stačí osmahnout na pánvi. 
Pokud ale líná nejsem (a taky bych při své spotřebě byla brzy na mizině), tak lívance dělám z nachlup stejného těsta jako vafle, které najdete o něco níž.

Wednesday, 10 August 2016

#fitness, a tak

Dnes vám napíšu krátké pojednání o tom, jak se změnil můj vztah ke sportu. Bez pohybu si nedokážu svůj život vůbec představit, důvody pro to se ale v čase dost měnily. Připadá mi, že si těmi změnami prochází skoro každý, a účelem dnešního vyprávění bude vám shrnout právě tu moji cestu a taky to, proč si myslím, že není jeden správný přístup, ani pro jednoho člověka, natož pro všechny obecně.


Tuesday, 2 August 2016

On naïveté

Dnes pro vás mám další ze série článků "když o něčem přemýšlíš, napiš to na blog, ono se ti to v hlavě srovná", "napiš za 10 minut a už nic neopravuj" a "nemusí to dávat smysl, hlavně že se vypíšeš". Zítra mi bude 24 a já mám pocit, že jsem pořád malé dítě, které se zalomeným krkem kouká vzhůru do světa dospělých. A o tom, jak se při tom cítím, to dneska bude.

Today's post is that writing-it-down-so-I-can-deal-with-it-better kind, that write-it-down-real-quick-and-never-look-back kind, that it-doesn't-need-to-make-sense kind of article. I am turning 24 tomorrow but to be honest, I still feel like a child that, head tilted back, peeks up into the grown up world. How I feel about that is what I wrote down today.

(Nemá to nic společného s článkem, ale pěkně se na to kouká, že ano!/This has nothing to do with the article, but it's nice to look at, isn't it!)

Friday, 29 July 2016

Trip Tip - Vienna (food)

Vítejte zpět ve Vídni, dnes u krátkého food diary!

Welcome back to our little Vienna trip, this time it's going to be all about food!

Hned poté, co jsme na mezinárodním autobusovém nádraží vystoupily z klimatizovaného Leo expressu, udeřilo na nás horko. Což znamená, že jsme se musely zchladit. Ano, to se dá i pořádným douškem vody, ale voda není zmrzlina. Takže jsme si vyhlédly tuhle italskou zmrzlinárnu a jen tak na chuť si daly kopeček - já měla bílý nugát s celými lískovými oříšky, Péťa kokos.

Right after getting of the bus at Vienna's international bus station we realized that the weather is very, very hot. Therefore, naturally, we needed to cool down. Yes, a glass of water would do as well, but who wants that if you can have ice cream. We saw this little shop on our way and we both got a delicious scoop - white nougat for me and coconut for Petra.


Wednesday, 27 July 2016

Trip Tip - Vienna (nice houses and all that)

Vypadá to, že poslední dobou pořád cestuju. Sice nijak daleko, ale i Brno a Budapešť nejsou Praha a Liberec a tudíž to považuju za dobrodružství jako kdyby to bylo Bali! Tentokrát jsme se s kamarádkou vydaly na víkend do Vídně. Nebo spíš na 26 hodin. V sobotu ráno v 9 jsme vyrazily z Prahy, ve 4 odpoledne dorazily na místo a v 6 večer v neděli už jsme zas nasedaly do černého autobusu Leo Express směr Olomouc a Praha (komplikace po zpáteční cestě necháme stranou, uvíznutí v Olomouci na nádraží sice nebylo příjemné, ale všechno s námi dopadlo dobře a to se počítá). Za tak krátký časový úsek se necítím zrovna jako fundovaý průvodce po rakouské metropoli, tudíž se dnes omezím na pár fotek a stručných komentářů.

It seems like I'm travelling all the time. It's not big trips, but who cares - it's not Prague nor my hometown, so it counts just as much as a trip to Bali! This time, me and my friend went to Vienna for the weekend. Technically only 26 hours - arriving at 4pm on Saturday and leaving at 6pm on Sunday. I do not fell qualified to tell you basically anything about the city so let me just show you some snapshots!

Začneme něčím, co důvěrně známe - Karlovo, Karlův, Karlova. Toto bylo Karlovo náměstí a Karlův kostel. 

Let's begin with something people from Prague know all too well - all things Charles. The Charles church on the Charles square is magnificent though.

Friday, 22 July 2016

Brno, mopsů plno

Vítejte u dalšího článku! Dnes to bude krátký reportík z mé nedávné návštěvy Brna, kde se o mě starala mopsí královna a crossfitová princezna Markét, které tímto ze srdce děkuji za nocleh a stravu!

Welcome back! Today's article is a short report from my recent visit to Brno, where I was staying with one supernice crossfit princess and a supercute pug.

Thursday, 21 July 2016

Jak se na to podíváš, takový to máš

Zdravím, dnes mám pro vás takový krátký update ze života, který jsem napsala v úterý. Sotva jsem ale dopsala poslední slovo, už jsem utíkala na žlutý autobus do Brna, (o kterém vám napíšu zase příště), takže ho zde máte až s dvoudenním zpožděním.

Saturday, 16 July 2016

Trip Tip - Budapest (what you need to know)

Vítejte u posledního, prakticky zaměřeného článku z Budapešti! Samozřejmě to není vyčerpávající, hlavně proto, že jsme tam byly zhruba tři a půl dne, což je poměrně krátká doba na to, být expert na cokoliv (i když dneska to vypadá, že stačí půlhodinka na internetu a už byste o daném tématu mohli učit doktorandy .. ale to  sem nepatří, lamentování nad lidmi si zas nechám na jindy, dnes cestujeme!)

Welcome to the last Budapest-themed artictle! Today I'm going to tell you the little I know about getting around the city, getting there in the first place and so on. Just a heads up - I spent three and a half days in the city so I might not be an expert, but hey, it's the internet. We are all experts here.

Wednesday, 13 July 2016

Trip Tip - Budapest (Food)

Vítejte u v pořadí třetího článku s tématem Budapešť! Tentokrát se podíváme, kde jsme si nacpávaly pupky.

Welcome to the third Budapest article! This time, you can have a look at what an where we were stuffing ourselves with delicious food.

Zmrzlina z Gelarto Rosa/Gelarto Rosa ice cream

Tuesday, 12 July 2016

Trip Tip - Budapest (city snapshots II)

Bez okolků navážeme tam, kde jsme minule skončili. Procházka Budapeští pokračuje!

Let's not waste any time - picking up where we left off last time!

Jedno z nejsympatičtějších míst jsou určitě dvory Gozsdu, soustava propojených dvorů nedaleko centra Pešti. Najdete tu mnoho restaurací a v noci to tu taky žije. Když jsou pak otevřená vrata do soukromých dvorů, neudržím zvědavost na uzdě a stejně se musím podívat!

Gozsdu courts are one of my favourite spots in Budapest. You can sit down in one of the many restaurants (my personal favourite is the Blue Bird Café), day and night. My curiosity makes me look also in the private courts - I mean, what is an invitation if not an open door! 


Sunday, 10 July 2016

Trip Tip - Budapest (city snapshots I)

Vítejte u prvního budapešťského článku! S mamkou jsme využily státních svátků a udělaly si čtyřdenní výlet do maďarské metropole. Dnes mám pro vás první várku fotek města, a jelikož jich je opravdu dost, nebudu dále zdržovat a rovnou se na ně vrhneme. Praktické informace ohledně cesty, ubytování a vůbec všemožné rady vám pak povím zas někdy příště. 

Úvodní fotka vyjadřuje trojici věcí, která charakterizuje náš výlet - krásné počasí, všudypřítomné sochy a nádherné budovy na každém rohu (tato je konkrétně jedna z těch vůbec nejhezčích - parlament). Na to první jsme měli prostě kliku. Ty další dvě věci pak jsou už zásluha města. Maďaři mají asi sochy opravdu v oblibě, a nebo jsou prostě náležitě pyšní na svoje občany. Ať už je to to či ono, na piedestalech nebo jen tak na ulici jsou desítky osobností. Kromě Maďarů jsme "potkaly" třeba Ronalda Reagana nebo Petera Falka alias Columba. Taky jsem trochu blíže pochopila maďarský nacionalismus a ten pocit křivdy, že jim bylo sebráno tolik území - když máte tak honosné hlavní město, tak je ho skoro škoda pro jen 10 milionů lidí! Opravdu, moc mě překvapilo, jak moc paláců a krásných domů Budapešť má. Spousta jich už má něco za sebou a nejspíš chybějí finance na jejich opravu, jiné jsou ale jako ze škatulky. 

Welcome to the first part of my report from our, us being me and my mom, trip to Budapest! We took advantage of the two July bank holidays and decided to go on a four day trip to Hungary's capital. Today I will show you the first round of pictures I took all over the city. In another article there will be more about how to get there, where we stayed and what you should know before going to Budapest. 

The first picture basically captures our experience - beautiful weather, statues and breath-taking buildings (this one is the parliament). The former was pure luck. For the two latter ones however, Budapest deserves the credit. Hungarians apparently love their statues, or their famous citizens. You can spot dozens of statues all over the city, both in prominent places and randomly on the street. Apart from their own, Hungarians also like to honour foreigners like Ronald Reagan or Peter Falk who played the legendary Columbo. I also got to understand Hungarian nationalism and the feeling of injustice due to their loss of territory after WW1 a bit more - with such a beautiful capital, it is truly a shame that it is only for 10 million people! The number of pompous palaces and houses amazed me. Some of them are a bit run down and in desperate need of funds, others are like new

Monday, 4 July 2016

My favourite reads

Původně jsem vám chtěla napsat malé shrnutí našeho výletu do Brna. Jelikož ho ale bylo všude plno a taky se o něm určitě dočtete a dovíte od holek (a kluka, aby Tom neřekl :) ), tak jsem se místo toho rozhodla zabrousit do jiných vod.

Několik málo posledních týdnů, asi tak dva, abych byla přesná, se ze mě opět stal vášnivý čtenář. Říkám opět, protože než jsem začala chodit na vysokou, měla jsem nos vtlačený mezi stránky permanentně. S povinnou literaturou ale moje láska ke čtení poněkud uvadala, protože jsem musela pořád něco číst, i když knihy do politického myšlení byly občas naprosto skvělé. Jen kdyby neexistoval železný zákon povinnosti (který jsem si takto skromně sama pojmenovala, v reakci na Ricardův železný zákon mzdový a Michelsův železný zákon oligarchie - ha, přeci jen mi ta četba něco dala!) - udělejte povinnost z čehokoliv a už jen z principu se vám to bude zdát jako utrpení. Tudíž poslední věc, kterou chcete udělat po prokousání se nějakým nudným paperem je číst něco dalšího, i když o mnoho zábavnějšího (trapná výmluva, ano, ale člověk je bytost vysoce nedokonalá). Letos se k tomu přidalo ještě čtení kvůli práci, a tak můj seznam knih k přečtení jen nabýval, a nic neubývalo.

Na čtení jsem si vždycky vyhradila jen jeden či dva víkendy v semestru, kdy jsem přelouskala jednu knížku, a pak prázdniny. Ty nastaly i teď, aspoň částečně, a ze mě se stává knihomol. A tak vás ode mě dnes čeká malý přehled toho, co ráda čtu a co ode mě dostalo štempl "stojí za přečtení".

Tuesday, 28 June 2016

Trip Tip - Liberec


Přemýšlela jsem, jestli k tomuhle krátkému shrnutí mám dát štítek "travelling". Přeci jen je Liberec moje rodná vesnička. Pro někoho mimolibereckého, což je celá populace téhle planety mínus zhruba sto tisíc lidí, by cesta sem ale výletem byla, takže je to jasné. 
Minulý víkend jsem pozvala své stážisty z práce na návštěvu, a teď vezmu na krátkou procházku Libercem i vás. Z Prahy jste tu žlutým autobusem za hodinku, takže na jednodenní výlet ideální!

I wouldn't consider a journey to my hometown "travelling". But since for everyone on this planet but a hundred thousand people Liberec is a potential trip destination, the label is more than appropriate.
I invited my interns to stay with me over the weekend and belatedly, I am taking you with me as well! If you want to do it in person, there is a bus every hour from Prague - nothing easier than jumping on it!

Sunday, 26 June 2016

Reebok Fitness Sensation

Na tomto místě se musím pochválit - jsem na sebe pyšná. A hned vám řeknu proč. Normálně jsem totiž nejopatrnější člověk na světě, takže zkušenost z právě uplynulé soboty se s mým lehce hypochondrickým já moc neslučuje. ALE přežila jsem a tak vám o tom můžu povyprávět.

Měla jsem tu čest se jako "+1" zúčastnit akce Reebok Fitness Sensation, která se konala v pražském Sasazu, kam se chystala i brněnská Markét. No plán byl takový, že ji vyzvednu, půjdeme na snídani, ona pak půjde na crossfit a my se s Bláňou přidáme na o dost klidnější yogu. Tenhle plán úplně nevyšel.

První část dopadla podle mých představ. V rámci představování pražské kavárny jsem na snídani zvolila Farm Letná, kde jsem minule měla dokonalé lívance. Tentokrát jsme si obě daly francouzské toasty, a protože to bylo celkem malá porce, tak jsme si řekly YOLO a rozpůlily si ještě cheesecake s bílou čokoládou. Obojí můžu vřele doporučit!

Cheesecake jsme si daly mimo jiné i na extra nálož energie, protože už den předem mě Markét přemluvila, ať s ní zkusím crossfit. Jako člověk zvědavý jsem si řekla, že proč ne. Svého rozhodnutí jsem začala trochu litovat, když jsme kolem 11 došly do Holešovic a teploty byly spíše na úrovni Hurghady. U vstupu jsme dostaly pásku "média" a šly jsme se převléct. To už jsem začala cítit jistý vnitřní neklid. 

Neklid se změnil v paniku, když se teplota (překvapivě) ani o půl hodiny později nesnížila aspoň na tu třicítku. Ale co naplat, šlo se na věc. Rozběhání, žabáci, kachny, skákání na jedné noze. Dobrý, to ještě zvládnu. Pak asi deset druhů plazení. To už si připadám trochu jako nekoordinovaný pavouček, ale co, žádný učený z nebe nespadl. Rozcvička za námi, já žiju. Super, jdeme na hrazdu! 

Proti hrazdě nic nemám. Dokud na ní nemám dělat něco jiného než viset, ideálně koukat zpovzdálí. Probudil se ve mně ale bojovník a já dokonce zvládla pár toes to bar nebo přitahování kolen k loktům. Shyby či muscle up už na mě bylo moc silné kafe, ale spokojila jsem se s negativními shyby, které jsem si tam zkoušela, aby se neřeklo, že se aspoň nesnažím. V tu chvíli už jsem měla zpocená snad i játra a hlava se mi slušně motala. Ale pokračujeme!

Tuesday, 21 June 2016

Gaudeamus igitur

"Radujme se tedy", tak začíná studentská hymna. A já se raduju. Hrozně moc! Dneska jsem úspěšně zdolala svoje druhé bakalářské státnice!

Svoje první dvě písmenka jsem vybojovala až napodruhé, loni v září. To se ze mě stal bakalář politologie a mezinárodních vztahů. Dnes k tomu přibyl ještě bakalář ekonomie.

Znovu jsem se přesvědčila o dvou věcech. Zaprvé, život je o štěstí. Zadruhé, člověk potřebuje nějaký ten "stres".

Štěstí jsem letos měla požehnaně - o bod jsem se dostala přes písemnou část a u ústních jsem si vytáhla svoji vysněnou otázku - klasická politická ekonomie. "Sen" jen v rámci možností samozřejmě.
A k tomu stresu - teď najednou mám pocit, že nevím, co se sebou! Teoreticky vím - nakupila se mi práce, protože jsem se v posledních týdnech jen učila. Konečně se uvidím se všemi kamarády, na které jsem neměla čas. Konečně si budu zase číst normální knížky. Ale stejně, je to zvláštní pocit!

No a jak jsem to třítýdenní učení přežila? Tady je můj postup!

Sunday, 19 June 2016

On selfishness

O jedné věci jsem stoprocentně přesvědčená - každý má právo na to, být sobec. Sobec může být sice bezohledný a zlý, ale to na mysli nemám. Pro mě to znamená chtít pro sebe to nejlepší, znamená to sebelásku s velkou špetkou skromnosti. Být sobecký nemusí znamenat, že nemilujete své blízké. Často láska k ostatním a láska k sobě nejdou oddělit. Pokud nemáte rádi sami sebe, bude těžké se ostatním otevřít.

Zkuste si na chvíli představit, že jste dům. Když se v něm cítíte dobře a jste pyšní na to, jak vypadá a co vyzařuje, rádi si budete zvát návštěvy. K tomu, abyste jím udělali dojem, nepotřebujete drahý nábytek a Porsche v garáži. Ostatní mnohem víc okouzlí maličkosti - vůně, fotky přátel nebo třeba váš úsměv.

A teď si zpět představte sebe. Pokud se sami sobě nelíbíte, ať už zvenku nebo zevnitř, jak pak chcete žít šťastně a spokojeně? To, jak se cítíte, bude vidět navenek. A lidé si toho budou všímat. Pokud o sobě budete neustále pochybovat a budete se podle toho chovat, ostatní si o vás udělají přesně tenhle obrázek. Když z vás ale bude vyzařovat pohoda, budete vnímání jako skvělá společnost. Pamatujete si na ty maličkosti, vůni nebo úsměv? To jsou věci, které děláte pro jiné. A většinou vás nestojí ani halíř - někoho pochválit, na někoho se usmát, někomu pomoct. Při tom můžou být tím zásadním rozdílem, který bude určovat to, jak vás ostatní vnímají a jak se budete cítit v jejich společnosti. A víte, co je nejlepší? Všechny tyhle maličkosti budete dělat automaticky, pokud budete sami se sebou spokojeni.

Friday, 17 June 2016

Homemade Quest bars!




Nevím, jak to máte vy, ale tyčinky všeho druhu jsou pro mě neodolatelné lákadlo. Když v sobě navíc mají protein, tak jsou to vlastně instantní svaly a tak bych se jimi nejraději cpala od rána do večera. Škoda tedy, že nejsem milionář.
Jedna tyčinka i za 70 korun, to už je drahý špás. A proto jsem se rozhodla, že si moje oblíbené questbarky budu kuchtit doma sama! U nás hlavní ingredienci asi neženete, nebo aspoň já o tom nevím, ale hned v sousedním Německu ano. Co tedy budete potřebovat?


Na jednu tyčinku (já použila dvojité množství a směs rozdělila na 4 menší kousky)

VitaFiber Syrup (koupeno zde) (2 lžíce dle receptu, dala jsem ale trochu víc, protože se mi to zdálo málo)
Protein (30g)
Ořechovou mouku, já použila arašídovou (15-20g)
Čokoládu, oříšky, sušené ovoce

Příprava je směšně jednoduchá. V kastrolku se zahřeje sirup a když se začně vařit, zamíchá se s proteinem a moukou. Vzniklé "těsto" pak stačí jen vytvarovat, popřípadě obohatit čokoládou nebo čímkoliv, na co máte chuť, a nechat vychladit. Voilá, proteinová svačinka je na světě!

Makra na jednu tyčinku (nebo 2 menší): 241 kcal, 32P, 33C (25 fiber), 3F


I don't know about you but I am crazy about all sorts of bars. Add the word protein to their name and I'll imagine instant gains. And I'll be wanting to eat them all day long. Well, I could, if I was a billionaire. 
Protein bars are usually quite expensive so I decided to make my own! You can buy the "secret" main ingredience in many countries online (not Czech republic, of course).

For one bar, you need the following (I doubled everything and divided it into four smaller pieces)

VitaFiber Syrup (available here) (2 tablespoons, I put a bit more)
Whey protein powder (30g)
Nut flour, I used peanut flour (15-20g)
Chocholate, nuts, dried fruit

I doesn't get much easier than this. Just heat up the syrup and when it starts boiling, add whey and flour. When you have the "dough", you can add the toppings of your choice. Shape it like a bar, or whatever you like really, and let cool down. And there you go, you've got your protein snack!

Macros for one bar (or 2 small ones): 241 kcal, 32P, 33C (25 fiber), 3F