Sunday, 19 June 2016

On selfishness

O jedné věci jsem stoprocentně přesvědčená - každý má právo na to, být sobec. Sobec může být sice bezohledný a zlý, ale to na mysli nemám. Pro mě to znamená chtít pro sebe to nejlepší, znamená to sebelásku s velkou špetkou skromnosti. Být sobecký nemusí znamenat, že nemilujete své blízké. Často láska k ostatním a láska k sobě nejdou oddělit. Pokud nemáte rádi sami sebe, bude těžké se ostatním otevřít.

Zkuste si na chvíli představit, že jste dům. Když se v něm cítíte dobře a jste pyšní na to, jak vypadá a co vyzařuje, rádi si budete zvát návštěvy. K tomu, abyste jím udělali dojem, nepotřebujete drahý nábytek a Porsche v garáži. Ostatní mnohem víc okouzlí maličkosti - vůně, fotky přátel nebo třeba váš úsměv.

A teď si zpět představte sebe. Pokud se sami sobě nelíbíte, ať už zvenku nebo zevnitř, jak pak chcete žít šťastně a spokojeně? To, jak se cítíte, bude vidět navenek. A lidé si toho budou všímat. Pokud o sobě budete neustále pochybovat a budete se podle toho chovat, ostatní si o vás udělají přesně tenhle obrázek. Když z vás ale bude vyzařovat pohoda, budete vnímání jako skvělá společnost. Pamatujete si na ty maličkosti, vůni nebo úsměv? To jsou věci, které děláte pro jiné. A většinou vás nestojí ani halíř - někoho pochválit, na někoho se usmát, někomu pomoct. Při tom můžou být tím zásadním rozdílem, který bude určovat to, jak vás ostatní vnímají a jak se budete cítit v jejich společnosti. A víte, co je nejlepší? Všechny tyhle maličkosti budete dělat automaticky, pokud budete sami se sebou spokojeni.
Samozřejmě to neznamená, že váš život bude procházka růžovým sadem a celý den budete jen rozdávat úsměvy. Pokud se ale nebudete brát až zas tak moc vážně, budete rádi za to, co máte a vždycky se budete dívat vpřed, "být šťastný" se bude zdát hned o mnoho jednodušší.

Teď se dostávám k té důležité části, a vrátím se k přirovnání k domu. Je to váš dům. Bydlíte v něm vy a nikdo jiný. Lidé vás navštěvují, někdo více a někdo méně. Každá návštěva ale pořád přemýšlí hlavně o své vlastním domě. Stejně jako lidé většinu času přemýšlejí o sobě a svém vlastním životě. Nikdo k vám nepřijde a nezačne dopodrobna rozebírat, proč vaše stěny mají zrovna tuhle barvu. A pokud ano, tak je to smutné, protože jejich vlastní dům pravděpodobně stojí za houby a tak se aspoň snaží kazit radost někomu jinému. A názor takových lidí tedy stejně slyšet nechcete. Zbytek - vaši přátelé, známí, kolegové nebo lidé, které náhodně potkáte - vnímají váš dům jako něco, co tam prostě je. Může se jim líbit, nebo nemusí. Ale tím to hasne. Vzpomeňte si, jak vy přemýšlíte o ostatních - berete je tak, jak jsou a nerozebíráte vše, co udělají (pokud to není nějaká blbost, že ano).

Co chci říct je ale - pojďme být všichni sobci a dělejme přesně to, co se nám líbí. Protože popravdě, nikoho jiného to stejně moc zajímat nebude. Pokud zapojíte selský rozum a večer usínáte s klidným svědomím, můžete si být jisti, že jste tam, kde chcete a máte být. Protože nikdo jiný neví, co je pro vás to nejlepší. Možná to nevíte ani vy sami, ale nikdo taky nemá lepší předpoklady k tomu, to zjistit.

PS: Tenhle článek jsem napsala mezi učením v návaznosti na to, že se spolubydlící vždycky řešíme, co na sebe. Takhle to dopadá, když bydlí dvě holky v jednom pokoji. Stane se z vás filosof, ať už jsou pohnutky sebebanálnější.

---

There is one thing I deeply believe in - we have the right to be selfish. Not in a mean and hurtful kind of way. Instead I see selfishness as putting one's happiness first, as a kind of humble self-love. Being selfish doesn't mean you don't care for people around you. Often the love for others needs to be preceeded by self-love. Because if you don't love yourself you will have a hardtime opening up to anyone.

Imagine you are a house - in order to welcome others in your home you need to take care of it first and feel at home yourself. You should be proud of the place you live, it should represent who you are and give the visitors a 'vibe', preferably a good one. This you don't achieve by having exclusive designer furniture and a Porsche in the garage. It is much more about the little things - the fresh breeze coming through the windows, the photographs of your friends on your desk, the smell of fresh coffee, the smile on your face as you open the door. 

And now take that thought and apply it to yourself. If you are not happy with both your body and your soul, how do you want to build a good life? How you feel on the inside will show on the outside for sure. And people will notice. If you think you are not good enough and you will act upon that notion, people will probably believe you, they will take it as a given. If, on the other hand, you will radiate positivity, you will be perceived as such, as someone "fun to be around". Remember the smell of coffee and the fresh breeze? That's all the little things you do for other people. The things that don't cost a dime. But they make all the difference. Engaging in small talk, smiling more, offering help. And do you know what? You will do all these things naturally if you are at peace with yourself. 

That doesn't necessarily mean that your life will be a walk in the park. But if you don't take yourself too seriously, appreciate the things you have and always look forward, being truly happy as a person will get much easier.

Now I get to the important part. And let me get back to the house metaphor. It is your house. You are living in it. No one else. People visit, some often, some once in a while. But they have their own houses they think about most of the time. Just like people are preoccupied with their own lifes. No one is going to come around to your place and start contemplating the colour of your walls. And if they are, well, that's sad because their own house probably sucks so they are going around trying to bring others down. And you don't need the opinion of such people anyway. The rest - your friends, acquaintances, colleagues or people you randomly meet - all take your house as given. They might like it, they might not. But that's the end of it. Try thinking about how you see other people - most of the time you don't think about why they did this or that, at least if it is not something really silly. But that's not the point. 

The point that I want to make it this - do whatever you feel like doing. Because honestly, no one cares. And if you apply a bit of common sense and your conscience is clear at the end of the day, you will be the best version of yourself. Because no one else knows what is best for you. Maybe you don't know it yourself, but you definitely have the best shot at finding out. 

PS: I wrote this article in between study sessions when thinking about how me and my roommate always worry about what to wear. Therefore, if you let two girls live together in one room, on of them eventually turns into a hobby philosopher, no matter how silly the inspiration behind the thoughts is.

3 comments:

  1. Náhodou je to dost zajímavá myšlenka. Přirovnání k domu, to by mě nikdy nenapadlo, ale svým způsobem mi to pomohlo otevřít oči. Já jsem přesně ten typ člověka, co žije spíš pro druhé. Na sebe si málo kdy hledám čas, protože mi to..no, přijde egoistické a příliš sobecké. Ale pak přijde den, kdy to na mě všechno spadne, a stejně se člověk musí zamyslet, dát do kupy a tak.
    S tímto pohledem na věc se mi to bude asi lépe dařit, děkuju ti za něj ;)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Budu jedině ráda, pokud s s tím někdo ztotožní!

      Delete
  2. Obcas to je velmi tezke byt sobecky tim milujicim zpusobem a uprednpstnit sebe pred druhymi...porad na tom pracuji..takovy neverending story, protoze presne jak pises pokud nejsme stastni my samy se sebou, tak jak s nami muzou byt stastni ostatni? :-) A je super, ze pises i v anglictine Hani a novy blog se mi fakt moc libi!

    ReplyDelete