Tuesday, 23 August 2016

Vážený pane Vladimíre ...

Nám mladým se často vytýká, že si nevážíme svobody. Že jsme za nic nemuseli bojovat. S prvým si ve svém případě dovolím nesouhlasit, druhému naopak souhlasně přitakávám. K tomu ale malou poznámku – neměli bychom? Neměli bychom bojovat právě proto, jen tak trochu, abychom si ušetřili ty boje velké? A pokud ano, tak čím?
K této úvaze mě přivedlo jedno náhodné setkání na Vyšehradě. Na tamním hřbitově. Byla jsem tam časně z rána, říci Karlu Čapkovi, že už se mi potřetí stalo, že mě téměř rozplakala jeho kniha, tak moc že mi mluví z duše. To je ale na jiné povídání. I když, pan Čapek sebou nejspíš trochu pod tou zemí cukl, když pana Vladimíra slyšel.
Zpět k věci. Pan Vladimír mě poprosil, jestli bych mu nepomohla přečíst jedno datum, že mám určitě lepší oči než on. Když náhrobek spojenými silami rozluštili, začal mi povídat, že je to hrozné, že se o to nikdo nestará. Že se tady kradou milióny, na náhrobek ale nikdo nedá ani korunu. A že to za komunismu bylo lepší. A tady jsem zbystřila. Prosím? Na hřbitově plném lidí, které minulý režim zabil, si budeme povídat o tom, jak bylo líp? No dobrá tedy, pojďme na to.

Že prý lidem jde hlavně o to, aby byla práce. A aby bylo levné jídlo. A že dnes jsou všichni hrozně chudí. Že jen za Havla a Klause skočilo pod vlak 15 000 lidí (v hlavě pana Vladimíra je tam nejspíš kauzální souvislost). Že to říkali v rádiu, když byl na rybách. Za komunismu měl práci každý a rohlík stál 30 haléřů. Ekonomickou námitku o inflaci a příslušném růstu mezd si nechávám pro sebe, nedá mi ale odpovědět, že jde i o to, jakou práci. Že je přeci škoda, aby vysokoškolsky vzdělaný člověk šel „do fabriky“. To je prý jedno.

Pane Vladimíre, mně tedy ne.

Dnešní politici, že jsou všichni jen zloději. My že jsme byli tak bohatí. Tak bohatí! Ještě v pětaosmdesátém nám Reagan vrátil 10 tun zlata (pozn. možná to bylo jiné množství, bohužel jsem si poznámky nedělala, nicméně šlo o dost). A kde to je teď? Klaus se s tím procházel po bance, co prý s tím. Tak se hoši domluvili, že za to nakoupí obligace. Támhle ve Švýcarsku a Německu. A kde jsou teď? Nemáme zlato, ani obligace! Tak bohatí jsme byli! Tak dobře bylo za komunismu.
Opatrně jsem se podívala směrem k Miladě Horákové a řekla, že ona by asi nesouhlasila. A pan Vladimír odpovídá, že si to zasloužila. Že přeci byla špion! Amerika dennodenně zabíjí lidí a nikdo o tom nemluví! Ameriku řídí Židi, že to přeci každý ví, a to jsou padouši. Následovaly antisemitsky laděné poznámky o tom, že i naši politici z devadesátých let se modlí k Hospodinu a stali se elitami právě proto, že měli vazby na jiné Židy a mohli cestovat po světě. A jen tak mimochodem, jeho žena byla židovka.

Na stejný paradox jako u nenávisti k Židům a náboženství jeho ženy jsem u pana Vladimíra ke svému překvapení narazila i ve vztahu k režimu. Svěřil se mi, že „byl politickej“. Netuším, jak dlouho strávil ve vězení, ale rozhodně to bylo neprávem, to bylo z jeho výkladu jasné. Tak proč stále věří starému režimu víc než tomu současnému?

Pane Vladimíre, i tady se tedy neshodneme.

Může mi být vytýkáno, že jsem komunismus nezažila, vždyť je mi čerstvých dvacet čtyři. Jsem proto náležitě naivní, všechny moje „problémy“ jsou jen karikaturou problémů, se kterými se potýká zbytek obyvatel této planety. I přes svou naivitu jsem ale došla k jednomu závěru – jsou dobří a špatní lidé, ať už je to komunista či demokrat. Jak jsou dobří a špatní lidé, jsou i lepší a horší režimy. A stejně jako lidé, ani režimy nejsou bez chyb. A jak řekl lord Acton, moc korumpuje. Politika dle mého mladého nezkušeného názoru nikdy nebude vedena čistě v zájmu lidu. Stačí si udělat pouhou mentální rozcvičku „co bych dělal na jejich místě“. Kdo si tedy myslí, že by byl bez viny, ať hodí kamenem. A tento závěr mě vede k úvaze, že i přesto, že v současném režimu zákonitě bude nějaké to „zlo“, všechny moje problémy jsou jen karikaturou problému, se kterými se potýká zbytek obyvatel této planety.

Proto mi dovolte, pane Vladimíre, trochu zabojovat. I přes všechny korupční skandály, úsměvné i méně vtipné historky o nejvyšších představitelích našeho státu či obecnou politickou kulturu věřím, že se mám lépe než bych se měla za komunismu.
Nemyslím si, že bych byla schopná objektivního hodnocení života v naší zemi. Škola i univerzita zdarma – mé srdce jásá. I cestovat si mohu, jak se mi zlíbí. Zde jsou dokonce dvě dimenze toho, čeho si vážím – možnost tak vůbec učinit a finance. Nejsem schopná postihnout, jak se žije lidem bez práce či dokonce bez domova. Nevím, jaké to je, nemoci na vysokou školu, protože si na sebe musím vydělat. Nevím, jaké to je, nemít na léky. Nevím, jaké to je, nemoci přemýšlet o tom, do jakého města pojedu na výlet příště.
Myslím si ale, že „režim“ je něco trochu jiného. Je to klima, ve kterém se všechny tyhle věci dějí. A za některého režimu jsou některé věci úplně vyloučené. Ať už jde o možnost vzdělání, nebo možnost cestovat. Nejsem tu od toho, abych bránila režim náš. Sama si na něj často od srdce postěžuji a vidím v něm mnohé nedostatky. Přesto se mi tu ale žije dobře.

A tak, pane Vladimíre, zkuste odhlédnout od faktu, že „lidi jsou lidi“ a od toho, že rohlík stojí už skoro dvě koruny. Až budete příště na Vyšehradě, zastavte se u paní Horákové a poděkujte jí, co pro naši zemi udělala, jakým příkladem jde nám ostatním.

Boj s vnitřním přesvědčením jiných se zdá být boj s větrnými mlýny. Pana Vladimíra asi nepřesvědčím. Přesto ale slibuji, že budu malými krůčky bojovat za to, abychom si vážili toho, čeho je nutno si vážit, a budu se podílet na chodu společnosti podle nejlepšího vědomí a svědomí. A když to uděláme všichni, nemusíme se bát, že to někdy "projedeme“ ve velkém.

Sunday, 21 August 2016

On things we want and do not have

Proč vždycky chceme to, co nemáme nebo nemůžeme mít?

Toť otázka. A odpověď na ni těžko hledat. Na druhou stranu, i kdybychom zodpověděli to slavné "proč", nijak to nevylepší samotný fakt, že to tak je. Lidé vždycky byli, jsou a budou nespokojení. Co víc, připadá mi, že si vždycky podvědomě hledáme něco, co bychom chtěli ale nemůžeme mít. Ať už jsou to moc drahé boty, jiná barva očí nebo někdo po našem boku.

Zastávám názor, že v jednoduchosti je krása. Moje nejoblíbenější jídlo je čerstvý chleba s máslem, na sebe si nejraději vezmu úplně obyčejné černé šaty a ke štěstí mi stačí výhled na Hrad z mostu Legií. Tak proč si, sakra, stejně pořád komplikuju život tím, že půlku času přemýšlím nad tím, jak je na nic že nemám to či to. Z velké části jsou to věci ne materiální. Jsou to lidé, se kterými není čas či možnost se vidět, jsou to místa, kam není čas či možnost se podívat, jsou to věci, které není čas či možnost zažít.

Wednesday, 17 August 2016

Favourite breakfasts

Dnes pro vás mám takový krátký #foodporn článek, a to s mými oblíbenými snídaněmi! Poslední dobou si moc nevařím, ale na snídani si skoro vždycky dám záležet.

Today I have one of those #foodporn posts. Lately I have not been cooking much but if there is something I always find time for, it is making myself a nice breakfast.

Lívance

Poslední dobou jsem si oblíbila lívanečky pro lenochy - hotovou směs od FA (jmenují se So Good Protein Pancakes). Příchuť jablko-skořice je výborná, banán taky není špatný. Směs se prostě smíchá s vodou a pak už jen stačí osmahnout na pánvi. 
Pokud ale líná nejsem (a taky bych při své spotřebě byla brzy na mizině), tak lívance dělám z nachlup stejného těsta jako vafle, které najdete o něco níž.

Wednesday, 10 August 2016

#fitness, a tak

Dnes vám napíšu krátké pojednání o tom, jak se změnil můj vztah ke sportu. Bez pohybu si nedokážu svůj život vůbec představit, důvody pro to se ale v čase dost měnily. Připadá mi, že si těmi změnami prochází skoro každý, a účelem dnešního vyprávění bude vám shrnout právě tu moji cestu a taky to, proč si myslím, že není jeden správný přístup, ani pro jednoho člověka, natož pro všechny obecně.


Tuesday, 2 August 2016

On naïveté

Dnes pro vás mám další ze série článků "když o něčem přemýšlíš, napiš to na blog, ono se ti to v hlavě srovná", "napiš za 10 minut a už nic neopravuj" a "nemusí to dávat smysl, hlavně že se vypíšeš". Zítra mi bude 24 a já mám pocit, že jsem pořád malé dítě, které se zalomeným krkem kouká vzhůru do světa dospělých. A o tom, jak se při tom cítím, to dneska bude.

Today's post is that writing-it-down-so-I-can-deal-with-it-better kind, that write-it-down-real-quick-and-never-look-back kind, that it-doesn't-need-to-make-sense kind of article. I am turning 24 tomorrow but to be honest, I still feel like a child that, head tilted back, peeks up into the grown up world. How I feel about that is what I wrote down today.

(Nemá to nic společného s článkem, ale pěkně se na to kouká, že ano!/This has nothing to do with the article, but it's nice to look at, isn't it!)