Wednesday, 10 August 2016

#fitness, a tak

Dnes vám napíšu krátké pojednání o tom, jak se změnil můj vztah ke sportu. Bez pohybu si nedokážu svůj život vůbec představit, důvody pro to se ale v čase dost měnily. Připadá mi, že si těmi změnami prochází skoro každý, a účelem dnešního vyprávění bude vám shrnout právě tu moji cestu a taky to, proč si myslím, že není jeden správný přístup, ani pro jednoho člověka, natož pro všechny obecně.



Dětství vezmeme trochu hopem. Od mala jsem byla k pohybu vedená. Mamka jako profi plavkyně (a ano, vypadá lépe než já, i když je o 28 let starší) mě nenechala sedět na zadku. Chodily jsme plavat a vůbec pořád někam ven, od školky jsem chodila na balet (hahaha, nikdy v životě jsem neudělala provaz, takže asi tak), pak jsem přešla na tenis a na gymplu zpátky k tanci, k hip hopu. To byly jedny z mých nejlepších let, tanec asi nikdy nepřestanu milovat a nebudu zapírat, že si občas doma nezatrsám (čímž se omlouvám sousedům, pod, nad i vedle).

Jak jsem přešla do Prahy, začaly i moje "problémíčky" co se týče jídla a hubnutí a permanentního soustředění všeho úsilí na to, abych měla ploché břicho. Paradoxně to bylo období, kdy jsem cvičila úplně nejméně. Chodila jsem jednou týdně na nějaké to bosu či zumbu, někdy jsem si doma v Liberci skočila na jumping (prosím, oceňte slovní hříčku!). V druháku jsem začala, nejdřív trochu nedobrovolně, být tahána do posilovny. A zjistila jsem, že je to vlastně celkem dobré.

V tu dobu už jsem chodila na dvě školy, a tak jediný čas, kdy jít cvičit, bylo brzo ráno. Nějaké lekce tedy nepřipadaly v úvahu a - i když jsem v tu dobu neměla ponětí, co dělám - tak mě to začalo i bavit. Možná i proto, že jsem si prostě připadala cool a v tu dobu to postupně začal dělat každý, kdo v mém - fitness - světě něco znamenal. Nechci říct, že teď už ponětí o cvičení mám. Spíš ale mám jasno v tom, co od něj chci.

Nejdřív mělo totiž vše jen jeden cíl - zhubnout a pálit kalorie, a do toho tělo nějak vytvarovat. Že to je malinko protichůdné, aspoň když jste skončily úplně bez zadku jako já, to říkat nemusím. Do toho jsem navíc měla pocit, že jsem naprosto k ničemu, protože jsem se vůbec nezlepšovala. Jeden z mých atributů totiž je, že jsem na sebe hrozně opatrná. A taky na mě nefunguje formulka, že čím víc se na mě řve, tím víc se namotivuju. Tím prvním jsem si podřezávala větev pod svými cíli já, tím druhým moje okolí.

A teď skočíme do současnosti. Pořád cvičím, protože chci nějak vypadat. ALE. Není to to hlavní. Taky ale necvičím proto, abych se týden co týden zlepšovala. Možná je to špatný přístup, možná asi určitě, v posilování ale nejsem moc ambiciózní a nutit se do něčeho, co bych sice měla, ale nechci, na to nemám "nervy". Můj cvičící režim teď vypadá tak, že se třikrát týdně snažím dojít do posilovny, kde "zvedám". Nemám podrobný plán, jen přibližně rozdělené partie, a cvičím tak, jak se mi ten den chce, hlavně proto, že to někdy stihnu třeba jen dvakrát, a pak prostě udělám trénink delší. A i tak se zlepšuju - třeba zrovna v pondělí jsem na mrtvý tah vytáhla 90 kilo! Pořád to není žádný powerlifterský výkon, ale na rekreačního sportovce podle mě dobrý. Krom toho se snažím párkrát týdně dojít do parku, kde cvičíme jen tak pro srandu, pull up sem, dip tam, nějaký ten klik a pokusy o stojku. A do toho všude chodím, třeba i 10 kilometrů denně. Vlastně nic moc efektivního. Ale hrozně mě to baví, a i když nespálím milion kalorií a není to cílené na nic konkrétního, považuju se za člověka, co má sport a fitness opravdu rád.

PROTOŽE ač je hezké, že na sociálních sítích sleduju a v reálném životě mám lidi, kteří jsou v podstatě profi sportovci, vím, že nemá cenu se s nimi porovnávat. Protože jejich motivace je úplně jiná než moje. A cíle taky. A i když se mi líbí, jak vypadají, označilo bych to jen jako "vedlejší účinek" toho, co dělají (pokud se nebavíme o bikinách či podobně). Stejně tak kamarádi, kteří cvičí pro radost - ani zde nemá cenu se porovnávat. Rozdílné cíle, motivace, možnosti a koneckonců i tělesné dispozice nás předurčují k tomu, že když dva dělají totéž, není to totéž.

A co víc, když dělám já totéž, co jsem dělala před rokem či pěti, není to totéž. Do posilovny jsem chodila úplně stejně, ale byly i časy, kdy jsem při tréninku brečela, protože jsem si připadala jako nula, že pořád dřepuju málo. Tudíž to zase končí u toho, že všechno je v hlavě. A taky v tom, že rada "poslouchej svoje tělo" není platná jen v jídle, ale i v pohybu. A ještě bych k tomu přidala "poslouchej svůj pocit". Protože když už do něčeho investuju čas, tak by mi to mělo něco přinášet. Měla bych z toho mít radost a těšit se na příště. Což mě vede k finální poznámce - ani tohle není "napořád". To, co mě baví teď, mě třeba nebude bavit za dalších 5 let. Člověk se mění, mění se jeho možnosti a priority. A není na tom nic špatného! Kromě sebe dejte tedy pohov i vašemu okolí či lidem, které sledujete. Máme k tomu tendenci všichni - hodnotíme všechny a všechno. Jsem tím vinna taky, což ale nemění nic na tom, že by nám všem prospělo zabývat se tím o dost méně.

PS: Možná to pro někoho, kdo nikdy neměl problém se svojí postavou (ať už reálný i vymyšlený), zní jako naprostá pitomost to vůbec takhle rozebírat. Ale - co já bych za to dala, kdyby mi přesně tohle někdo s klidem řekl před pár lety.

---

Today I have a short summary of my „fitness journey“, if I may call it that way, for you. I can’t imagine my life without being active but my attitude towards sport has been through very different phases in the course my life.

Let us start with lil’ me. My mom always made me do sports. She used to be a professional swimmer (and yes, she looks better than me, and she is in her 50s) so I would often go swimming with her and generally I would be outside a lot. In kindergarten I started doing ballet (and no, I never got any good at it), then I took up tennis and in secondary school I was back at dancing. Those were one of the best years of my life, I love to dance and I am not ashamed to admit the occasional dance session at home (apologies to all my neighbours).

After my move to Prague when starting uni, my eating disorder started creeping up on me. All my energy was focused on food and getting that sixpack. It may sound like a paradox but that was the time I worked out the least. Once a week I would go to a class, Zumba or jumping. Finally, after my first year, I started going to the gym. At first my then-boyfriend had to push me a bit but then I found out that it is actually not that bad.

At that time I was already attending two universities so the only time I had to work out was early in the morning. And try finding a Zumba class at 6:30. Also, even though I had no idea what I was doing, I started enjoying lifting. I suspect that one of the reasons was also the fact that it was starting to get really popular. I don’t think I have an idea what I am doing now, but at least I know what I want to get out of it.

Before, workouts had only one goal – lose weight and burn calories, and give my body a nice shape. Needless to say, those are basically incompatible, especially when you do not have any butt as I did. I also started to feel like a piece of crap because I was not making any progress. This has two reasons – I am afraid to push myself. But the right way to push me is not through shouting and force. The first one on my fault, the second one not so much.

Now let’s jump to the present. I still work out because I want to look good. BUT. It is not the main reason. Also I do not work out to get better each and every time. It may or may not be the wrong attitude but I simply cannot be bothered to force myself into something. My fitness plan is the following – I am trying to manage to go to the gym three times a week for a lifting session. I do not follow a specific plan, mainly because I am never sure about how many times I will manage to go. So I simply do the best I can. And yet, I am getting better – just on Monday, I deadlifted 90 kilos! It is no miracle but I still think, humble as I am, that it is a solid weight. Apart from going to the gym, I go to the park to have some fun with bodyweight exercises – a few pull ups here, I few push ups there. Plus, I walk everywhere, my current average is 10 km a day. So my plan is not the most efficient for sure. Nonetheless, it suits me, I enjoy it and I consider myself kinda sorta fit.

BECAUSE even though I follow and know many people who are essentially pros, I know there is no point in comparing myself to them. Their motivation is fundamentally different from mine, just as their goals. I won’t deny I love the way they look but in many cases it is just a side effect of their sport. The same logic applies to friends – everyone is different.

And what more – you yourself change a lot. What I did five years ago I might still be doing now yet it is not the same. I would often cry during workouts that I do not squat enough. Imagine that. So it all comes down to the fact that it is all about perspective. And also the fact that listening to your body and feelings makes a whole lot of sense. If you invest time into something you might as well enjoy it and look forward to next time. And I enjoy my routine at the moment. Will I still enjoy it five years from now? Who knows. People change, so do their priorities and possibilities. And there is nothing wrong with that! So give yourself a break, and apply the same to people around you and the ones you follow on social media. We tend to judge everyone all the time, I am guilty of it too. Imagine how much better the world, and our karmas, would be if we stopped that.


PS: To someone who has never struggled with body image or eating disorders, this whole thing can sound a little stupid to even worry about. But believe me – I would give anything for someone telling me this a couple of years ago.

4 comments:

  1. S odstupem času se člověk na tyhle věci kouká jinak. U mě přišel zlom, kdy jsem své tělo neposlouchala a teď mi to vrací. Člověk se vždycky srovnává s ostatními a myslí si, že zvládne tolik, kolik on. Ale i z chyb se člověk poučí (doufám) a pak se může posunout dál. A dělat něco proto, že mě to baví, je nejlepší způsob. =) Stejně se musíme zodpovídat především sami sobě

    ReplyDelete
    Replies
    1. Většinou se člověk poučí no, i třeba po hodně dlouhý době :D

      Delete
  2. Krásny článok a vidím sa v ňom trochu aj ja.. Cvičenie som vždy brala ako niečo, čo musím urobiť, aby som nejako vytvarovala postavu a pritom som nikdy necvičila to pravé.
    my blog : THE COLORFUL THOUGHTS

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já si právě myslím, že nejsem jediná :D

      Delete