Tuesday, 2 August 2016

On naïveté

Dnes pro vás mám další ze série článků "když o něčem přemýšlíš, napiš to na blog, ono se ti to v hlavě srovná", "napiš za 10 minut a už nic neopravuj" a "nemusí to dávat smysl, hlavně že se vypíšeš". Zítra mi bude 24 a já mám pocit, že jsem pořád malé dítě, které se zalomeným krkem kouká vzhůru do světa dospělých. A o tom, jak se při tom cítím, to dneska bude.

Today's post is that writing-it-down-so-I-can-deal-with-it-better kind, that write-it-down-real-quick-and-never-look-back kind, that it-doesn't-need-to-make-sense kind of article. I am turning 24 tomorrow but to be honest, I still feel like a child that, head tilted back, peeks up into the grown up world. How I feel about that is what I wrote down today.

(Nemá to nic společného s článkem, ale pěkně se na to kouká, že ano!/This has nothing to do with the article, but it's nice to look at, isn't it!)

Nemá cenu nic zapírat - jsem hrozně naivní člověk. Vše beru tak, jak "to vypadá" a řídím se takovým tím zprofanovaným heslem "čiň druhým, co chceš, aby druzí činili tobě" (vycepovaná ze školy mám potřebu to odcitovat, ale jsem si jen částečně jistá, že to byl Konfucius). A jelikož mám dost vyvinutý pud sebezáchovy, snažím se ke všem chovat mile, hezky a bez vedlejších úmyslů. Otázkou je, jestli se tím heslem řídí všichni, tudíž jestli se mi to vrátí a jestli je to opravdu ta nejlepší strategie.

V ideálním světě asi ano - nelze vznést žádnou námitku proti tomu, že by to bylo pro všechny nejlepší. Jenže to se o komunismu dá říct taky - každý dle svých možností, každému dle jeho potřeb, a tak. A skončilo to u Miloše Jakeše.

Už po tomto velmi krátkém zamyšlení je jasné, že jako lidi prostě nejsme až zas tak dobří v dělání toho, co by bylo pro všechny kolektivně nejprospěšnější - házíme si klacky pod nohy, mlžíme, lžeme si, nerespektujeme se. Důvodů a jejich vysvětlení je pro to celá řada - psychologie a teorie her jich spoustu osvětluje. Tím vás ale nudit nebudu, přeci jen to všichni aspoň intuitivně chápeme.

Ale co teď s tím? Přemýšlela jsem o tom, proč zůstávám naivní i poté, co vím, jak "to chodí" a že bych možná měla přemýšlet trochu strategicky, co se týče mého zacházení se vším a se všemi. Moje odpověď je dvojí:

1) Je to hrozně namáhavé. Nasazovat nějakou fasádu toho, že absolutně vím co dělám, jsem hrozně sebevědomá, nebo naopak hrát to, že nevím, o co jde, abych se něčemu vyhnula, to mi přijde v dnešním světě skoro nutnost, aspoň co se týče práce. Stejně tak s lidmi, které potkáváte - na toho "platí" to a na toho zas toto. Jak si ale mám pamatovat, kde jsem byla jaká? To radši budu neustále upřímná a budu doufat, že to nějak dopadne. Ne nejlepší postup, ale určitě ten nejudržitelnější.

2) Naivita je začarovaný kruh. Věřím totiž, pořád mám naději, že dobro, stejně jako zlo, je nakažlivé. Že když okolí uvidí, že to jde i jinak, že se k sobě všichni můžeme chovat hezky, tak z toho bude možná i epidemie. Nedělám si iluze, že jsem zrovna vzor morality či vzor hodný následování, ale každý může přispět svou troškou do mlýna. Mít čisté svědomí, že já nejsem ten, co přispívá k tomu, že se lidé k sobě chovají jako k výkalu na podrážce (což na druhou stranu to nezaručí to, že to tak někdo může vnímat, aniž si to uvědomujete).

Účelem tohohle krátkého povídání je asi to, že se tím sama sebe ptám, jestli je v pořádku, když člověk jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, i když to vlastně není ta nejracionálnější varianta. A já si říkám, že asi ano. Všechny ty případy toho, kdy jsem byla za "naivku", jsem si přestala brát osobně. Mám to už od raného dětství - ve škole jsem byla vždycky šprt a mám pocit, že jsem měla nejvíc kamarádů v den, kdy se odevzdával úkol. Proto si toho asi víc všímám a uvědomuju si to. Dnes už to nejsou úkoly, lidé se navzájem "využívají" k nejrůznějším věcem. Ale svědomí máme každý své, a to, že něčí není tak hlasité, je sice smutné, ale ne problém ostatních. A jak určitě bylo řečeno někde na instagramu - pokud si každý zamete před vlastním prahem, bude čisto všude. Já tam zameteno víceméně mám a naivně doufám, že všichni, se kterými jsem kdy měla, mám a budu mít co do činění, vezmou koště do ruky zrovna tak.

---

No point in denying – I am painfully naïve. I take everything as it seems and I follow that “Do to others as you would have them do to you” rule. And as I consider myself somewhat well brought up, I try to be kind and with no ulterior motives. That begs the question whether other do the same and if it is a good strategy.

In an ideal world, it probably is. You cannot really dispute the fact that it would all be best for everybody. But you could say that about communism as well – sharing stuff, no exploitation, blah blah blah. Take a glance into recent history and you will be pretty sure it only look good on paper. And maybe not even there.

Even after thinking about it only for a few seconds you realize that people do not seem to be good in doing what would be best for them - we cheat, like, disrespect. There is plenty of reasons and their explanations, psychology and game theory are pretty good at laying them out for us. But I will not bore you with that, it is intuitive anyway, even without science.

But where do we go from here? I thought about why I remain naïve even after knowing “how the world works” and why I do not start thinking in a strategic way, to handle both things and people. I came up with two main explanations:

1) It is incredibly exhausting. Pretending I know exactly what I am doing, that I am confident, or the other way around, that I have no idea about this and that and that someone else should do it, is one of the things I learned is almost necessary to do when I started working. The same goes fir dealing with people - one should be approached in this way and the other in that way. But how on earth can I remember where to behave how? I would rather be honest all the time and hope for the best. Not the best strategy, but the most sustainable for sure.

2) Naïveté is a vicious circle. Being naïve, I believe that good can be just as contagious as evil. I do not think of myself in particular as a role model of morality but I think everyone can contribute a little bit. To have their conscience clear that they are not the one treating people like excrement (which on the other hand does not ensure that people will not perceive it that way, but that’s just too bad).

The purpose of this short talk it simply asking myself if it I ok to “be who you are” and follow your conscience without considering the outcome and rationality of that path. And I would answer to myself that it is. All those times that I have been the “naïve one”, I simply stopped taking it personally. I have been dealing with it since childhood anyway, I was always a nerd and seemed to have the most friends at days when homework was due. Today, it’s not homework anymore but people find plenty of other opportunities to take advantage of you. That someone’s conscience does not protest as loudly as yours, well, that’s their problem. And as someone surely said on instagram - Let everyone sweep in front of his own door, and the whole world will be clean. I am pretty positive I have swept in front of mine and I naively hope that everyone that dealt, deals and will be dealing with me will do the same.

3 comments:

  1. Člověk by podle mne měl jednat tak, aby - obrazně řečeno - se na sebe mohl podívat do zrcadla a nestyděl se sám před sebou. A navíc si myslím, že platí to, že co člověk "vysílá", to se mu vrací zpátky (znš to - taková blbost, že když se na lidi usmíváš nebo aspoň tváříš příjemně, tak se i většina lidí tváří příjemně na tebe...) Možná ne hned, ale časem uričtě jo. Takže chovat se podle svého nejlepšího svědomí je vlastně i výhodné, protože se to časem vrátí zpátky ;-).
    A dodatečně všechno nejlepší k narozkám

    ReplyDelete
    Replies
    1. V to já právě doufám a mám často pocit, že se to vyplácí :)
      A moc děkuju!

      Delete
  2. Otázkou je, zda chce být člověk ostatními respektován nebo milován za něco, co není. Podle mě je nejlepší být sama sebou a buď tě budou brát nebo ne (a takoví ti ani nestojí za povšimnutí). Alespoň ve vztazích je to nejlepší cesta. :)

    ReplyDelete