Sunday, 21 August 2016

On things we want and do not have

Proč vždycky chceme to, co nemáme nebo nemůžeme mít?

Toť otázka. A odpověď na ni těžko hledat. Na druhou stranu, i kdybychom zodpověděli to slavné "proč", nijak to nevylepší samotný fakt, že to tak je. Lidé vždycky byli, jsou a budou nespokojení. Co víc, připadá mi, že si vždycky podvědomě hledáme něco, co bychom chtěli ale nemůžeme mít. Ať už jsou to moc drahé boty, jiná barva očí nebo někdo po našem boku.

Zastávám názor, že v jednoduchosti je krása. Moje nejoblíbenější jídlo je čerstvý chleba s máslem, na sebe si nejraději vezmu úplně obyčejné černé šaty a ke štěstí mi stačí výhled na Hrad z mostu Legií. Tak proč si, sakra, stejně pořád komplikuju život tím, že půlku času přemýšlím nad tím, jak je na nic že nemám to či to. Z velké části jsou to věci ne materiální. Jsou to lidé, se kterými není čas či možnost se vidět, jsou to místa, kam není čas či možnost se podívat, jsou to věci, které není čas či možnost zažít.

Jak jsem dopsala předchozí větu, uvědomila jsem si ty dvě slova - čas a možnost. Hm. Obojí je víc než relativní. Jestli jsem se něco v posledních měsících naučila, tak je to to, že velká část našeho života je o přístupu k němu.

Na tomto místě mi dochází další věc - jako lidi si hrozně rádi stěžujeme a dramatizujeme. Nejde to, protože VŮBEC nemám čas. Sama to dělám. Na týden dopředu mám většinou rozplánovaný skoro každý den. A když pak něco přibude, nemám to "kam nacpat". Opravdu, Hanko?

Lidská psychika je plná paradoxů. A tohle chtění toho, co nemáme, je jedním z největších. Ano, jsou věci, které se změnit nedají - některé fyzické atributy (já třeba nikdy nebudu umět zpívat), finanční možnosti (dům u Baltu si asi nepořídím, ať bych chtěla sebevíc) či realita každodenního života (často něco není fér a nic s tím člověk nenadělá). Pak je to ale spousta věcí, které jsou ovlivněny naší zálibou v stěžování si, dramatu a jakéhosi chudáčkovství.

Tenhle článek vzniká ještě spontánněji než jiné, takže jasný myšlenkový postup jaksi absentuje a místo toho jen formuluju, co mi v hlavě vyskočí. A vyskočilo mi toto - oblbnout hlavu a nenechat ji, aby si na nás moc vymýšlela. A to dvojím způsobem. Zamyslete se nad vším tím, co byste chtěli. Pak se sami sebe zeptejte, které z nich jsou opravdu nemožné a které z nich jsou realizovatelné. Sice těžko či s překážkami, ale přeci jen to jde. První rovnou vyškrtejte ze svého seznamu a zaměřte se na ty druhé. Tím se trochu oblbneme - odvedeme pozornost od toho, že nikdy nebudete zpívat jako Adele. Pak nastává druhý krok - ta pověstná ruka na srdce a přiznání si toho, že si rádi stěžujeme u kafíčka, jak je život těžký. Nejlíp u kafíčka za stovku. Pokud bychom jen půlku času, kterou věnujeme stěžování si, dokázali přeměnit v konstruktivní plánování, byli bychom asi o mnoho šťastnější.

Neříkám, že společné stěžování si na trampoty života není bohulibá činnost. Může to být stejně uspokojující jako ten dort, co si k tomu kafi dáme. Upevňuje se tím mezilidské poutu, že ostatní na tom nejsou o mnoho lépe. Ale odsuď podsuď.

Já tímto slavnostně slibuju, že, ač budu pořád nespokojená a občas hudrovat, nebudu si tolik stěžovat a budu dělat víc toho, po čem toužím. A teď mě omluvte, jdu googlovat.

---

Why do we always want what we do not or cannot have?

Good question innit? But let’s be honest – even if we found an answer we would hardly resolve the issue itself. People are, always have and always will be discontent. Moreover, I feel like we always unconsciously desire thing we cannot have for one reason or another. Be it shoes that are too expensive, a different eye colour or a special someone by our side.   

The saying “there is beauty in simplicity” applies to me perfectly. My favourite food is fresh bread with butter, my favourite piece to wear is a basic black dress and I am well happy when looking at the Prague castle from down by the river.SO why on Earth do I still spend so much time thinking about stuff that I do not have and want? And mind you, it is not material things. It is people I wish I could be with, places that I wish I could go, things I wish I could do, if only it was possible and I had the time.

But opportunity and time is all relative, now that I think about it. If there is something I learned over the past few months it is that our life is greatly influenced by the way we look at it.

At this point another thing dawns on me. We really enjoy moaning and drama. It can’t be done, because I ABSOLUTELY do not have the time. I do this a lot to be honest. I usually have my week planned out to the hour and I feel like if something else comes up, there is no way I’m fitting it in. Really though?

The human mind is full of paradoxes. The wanting what we do not have is one of the big ones. Yes, there are things that we really cannot have – be it physical attributes (I will never be able to sing like Adele), financial constraints (as much as I want to, I cannot buy a house at the German coast at the moment) or plain reality (some things is life just are not fair and you cannot do anything about it). On the other hand, there are a lot of things that we spend moaning and making a drama about, belittling ourselves in the process.

I am writing this in an even more spontaneous manner than usual. No structure, just my thoughts popping up in my head. And right now this popped up – we need to trick our mind a little bit and do not let it take the upper hand. Think about all the things you want. Then ask yourselves, which of them are really impossible to realize and which of them are not. Forget about the former and focus on the latter. This is step one – focusing on something so your mind does not have the time to moan too much. Step two – be honest with yourself. Admit that we like complaining about all sorts of things over a nice cup of coffee. Often an overpriced one (looking at you, Starbucks). If we spend just half the time we moan about something actually coming up with solutions, we would be a much happier species.

I am not saying that sitting down together to complain about life is not great. It is and it is also a great bonding exercise. Other are just as miserable as I am. Great! But enough is enough.


I hereby solemnly swear I am up to no good that even though I will do a lot of moaning in the future, I will work much harder on the things I want. And now please excuse me, I have some googling to do. 

2 comments:

  1. Náhodou moc pěkný spontánní článek. Takové jsou ostatně většinou nejlepší.
    Vůbec nepostrádá nit nebo návaznost, naprosto chápu, co jsi tím chtěla říct. A víš co? Hlavně máš taky naprostou pravdu. Mnohé je o přístupu. A mnohé je o tom, jak co nejvíce zveličit své trápení a "neštěstí", abychom ze sebe trochu udělali chudinky. Lidi už jsou asi takoví. Ale je šance bojovat.
    A já se po tomto článku cítím i dost namotivovaná!

    ReplyDelete
    Replies
    1. To jsem ráda, já jsem se taky namotivovala právě :D

      Delete