Saturday, 10 September 2016

Crazy Kazakhstan

Uf, už je to nepřístojně dlouho, co jsem zpět v Praze, aniž bych napsala, co jsem vlastně dělala v Kazachstánu, kde jsem byla na konci srpna. Mohla bych vám povídat, proč jsem se k tomu ještě nedostala, ale to by bylo na celý další článek, možná i dva. Teď je ale sobota, 5:03, jsem nemocná a nemůžu spát, takže pouštím nové album Hearts od Lenny a jdu na to!

It has been over a week that I returned to Prague and I still haven't told you about my Astana trip. I could write a whole article about why I didn't have the time, maybe even two. But now, it's Saturday 5 am, I am sick and cannot sleep. So I'm firing up Spotify (Hearts by Lenny is an album you shouldn't miss out on!) and here we go.

První výzva byla se do Astany dostat - není to totiž zrovna jako letět do Londýna. Při kupování letenek jsem si "vydupala", že nepoletíme přes Kyjev ani Moskvu ani Minsk, a místo toho to vezmeme přes Frankfurt. Kde jsme stejně na obou cestách zažili částečnou evakuaci a těsně minuli tu úplnou. Takže je to z bláta do louže a člověk si nevybere. Akorát ve Frankfurtu měli fakt výborné sushi, takže za to palec hore.
Svůj strach z létání jsem už víceméně překonala, moje stážistka ale ne, a proto se před každým letem tak trochu napije do nálady. A protože jsem dobrý šéf, tak jsem ji v tom nenechala, že ano. Víc vidlácky jsem víno v životě nepila - lahvinka z duty free a kelímek z Paul. Ale musím říct, že pokud ve mně nějaké ty pochybnosti o tom, zda doletíme v pořádku zbyly, tak se s každým přibývajícím lokem vytrácely, až zbylo jen nadšení, že brzo poletíme!

The first challenge on every trip is to get there. And Astana is not exactly anywhere close to Prague. I insisted on not flying through any of the eastern airports like Minsk, Kyiv or Moscow and we got to go through Frankfurt instead. We still had to partially evacuate and missed a total evacuation by just a few hours, so it really comes down to luck anyway. But they have the best sushi on that airport.
My fear of flying is diminishing with every flight I do. That is not the case for one of my interns though. Her strategy is to get mildly drunk. And being the good boss that I am, I did not let her do it alone. Classiest way I hav ever enjoyed wine - a bottle from the duty free shop, plastic cup from Paul. But I have to admit - every last bit of my fear was gone and I enjoyed the journey like no other!



A teď už vás přivítám v Astaně! Co vám budu povídat - bizarnější místo jsem nezažila. Kazašský prezident nechal nové hlavní město postavit teprve v 90. letech, a tak tomu všemu tak trochu schází duše. Představte si, že tým architektů vymyslí budovy a mrakodrapy všemožných tvarů, pak postaví modely, rozhodí je do vzduchu a podle toho, jak popadají na zem, tak se to skutečně postavilo. A tak vedle sebe najdete něco-jako-Ještěd, palácoidní sídlo ropné společnosti a mešitu. 

And now let me welcome you to Astana! I can tell you one thing - it is one of the stragest places I have ever seen. It was built only in the past 20 years or so and that is probably why it lacks a "soul". Imagine a couple of architects designing random buildings, building models, then throwing them into the air. The way everything fell on the ground the city was then built. See for yourselves.




Takové normální panorama, že! V budově úplně vpravo se pak konal účel naší návštěvy - mezinárodní konference, o které se můžete více dovědět zde. Jedna z mých dvou prací (kterou už bohužel nebudu stíhat) je v neziskovce zabývající se jaderných odzbrojováním, a o tom přesně tato událost byla. A tak jsme po Astaně sháněli papíry, tiskly jmenovky, pomáhali, kde bylo potřeba, ale jelikož se většina práce stejně odehrávala před samotnou události, tak nebudu lhát - víc jsme si to užívali než pracovali. Tedy aspoň jak dalece si můžete něco užívat s permanentní únavou, která mě provázela i týden po návratu.

What a panorama. On the right, you can see the Palace of Independence, where our conference - the reason for our visit, was held.One of my jobs is working for a nuclear disarmament non-profit organisation. So we were runnning around, printing stuff, helping with whatever was necessary. But to be fair, the biggest chunk of work was done before coming to Astana, so we also had time to enjoy ourselves. Well, as far as you can enjoy yourself while being absolutely exhausted.


V centru města najdete i spoustu paneláků, a velké množství se jich nadále staví. Astana totiž příští rok bude hostit Expo, a tak asi potřebují kapacity pro ubytování účastníků i návštěvníků. Zatím to ale vypadá, že jiné vyžití pro všechny ty prostory není. Nabídka tedy bude zvysoka převyšovat poptávku, takže pokud vám nájmy v Praze přijdou vysoké, zkuste Astanu!

The city centre has plenty of block of flats. I imagine the housing capacity will be necessary for the 2017 Expo, that Astana is hosting. What I cannot imagine is these spaces occupied after the Expo. Supply will be much greater than demand so if you are looking for a place with cheap rents, Astana is the place to move to!



Už jsem zmiňovala, že Astana se zdá tak nějak bez duše. A vedení města/státu se tyto mezery snaží naoko vyplnit tím, že na ulici nechává tančit lidi s dětmi. Nebo na promenádu postaví Miniony. Že by to fungovalo, to se říct nedá, působí to jako fraška, ale snaha se cení.

As I mentioned earlier, there is no life or soul present in the capital. To make up for it, officials let people dance in the street. Or build Minions statues. Does not really work, but well, the are trying.



Pamatujete mou větu o naprosté náhodnosti stylů? Prosím, zde máte operu v antickém stylu!

Remember the randomness I mentioned? Behold - a greek style opera house!


Jméno Nazarbayev najdete na každém druhém objektu. Prezident se u moci drží už od rozpadu Sovětského svazu, a i když to není žádný ultrazlý diktátor, úplně kosher to také není. A co už kosher není vůbec, to je budovat si kult osobnosti. Což je krásně vidět třeba v tomto centru pojmenovaném po něm, kde jsou vystavené jeho osobní věci. Protože když někdo dostane hodinky od Rafaela Nadala, tak to přeci musí být dobrý člověk.

You cannot really avoid the name Nazarbayev whilst in Kazakhstan. The president has been in office since the dissolution of the USSR which seems a bit odd. Not only a bit odd but utterly bizzare is building a personality cult. You can see that in this centre named after the president where there is an exposition dedicated to him. Proaganda with a pinch of branwashing, that's all that it is. But hey, when Rafael Nadal gived you a watch, you must be a good person, right.






Většinou se mi styl staveb moc nelíbil. Výjimkou bylo ale muzeum kazašských dějin, které bylo pěkné aspoň zvenku, a druhá mešita, která je působivá i uvnitř.

I mostly did not like the style of the buildings. The outside of the museum of Kazakh history was an exception, as was both the inerior and exterior of this mosque.




No a jak to na cestách obvykle bývá, zdravé, výživné a dietní jídlo může jíst člověk doma. Když ale běháte 12 hodin na podpatcích, tak to asi zas tolik nevadí. Jinak mi ale kazašské jídlo moc nechutnalo, používají nějaké zvláštní koření, které prostě není podle mého gusta. Třeba chleba, jedna  mých oblíbených potravin vůbec, jsem ochutnala třikrát a pokaždé odkládala po jednom kousnutí.

When travelling, it is hard to stick to a healthy diet. It was no different in Kazakhstan. To be honest though, I did not like the local cuisine. One of my all time favourites - bread, was flavoured with weird spices, as were other meals. So I simply stuck to international food.


Ale jak se tak říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Takže by mě ani nenapadlo, aby moje averze ke kazašskému chlebu přebila moji vděčnost, že jsem se konference mohla zúčastnit a že jsem se podívala tak daleko od domova. Celkové pocity z Kazachstánu mám ale smíšené. Tedy přesně řečeno z Astany, protože zbytek, nutno dodat obrovské, země vypadá o hodně hůře, aspoň co jsem měla možnost pochytit z fotek ostatních, co měli čas se podívat mimo hlavní město. Jsem ráda, že jsem tam byla, ale návrat asi neplánuju. 
Třeba proto, že kamkoliv jet je trochu jako být na horské dráze. Pravidla silničního provozu, či technický stav vozidel, když už jsme u toho, nemají v kazašské dopravě moc místa. Ale zase se za 2 eura povozíte po Astaně a řidič vám jako bonus zastaví uprostřed tříproudové silnice, abyste si mohli vyfotit Bayterek - ikonickou věž s koulí, kterou jste mohli vidět na některé z předchozích fotek. To, že na vás mluví rusky, ruce na volant moc nedává a přes sebe se taky moc nedívá, to už je jen malý vzrušující bonus.
Taky třeba proto, že supermarket v Astaně mi dal představu, jak to vypadalo u nás za komunismu. Poloprázdné poličky, výběr z jedné značky a kvalita mizerná. Aspoň na standardy evropské unie. Takže nenadávejte na pomazánkové máslo, aspoň ho tu pořád máme, i když s jiným názvem.
Nejvíc mi ale nesedla naprosto odlišná mentalita. Kazaši vám naslibují hory doly, a pak to bohužel nevyjde. Taková zvláštní strojenost, to byl můj dojem ze všech, se kterými jsem přišla do styku. Samozřejmě to je i tím, že celá akce byla plánovaná a měli jsme se celou dobu cítit jako v bavlnce. Být ale součástí propagandy a ignorovat to, to asi není v nátuře evropanů. Dokud bych se tedy nenaučila rusky či kazašsky, v Kazachstánu by se mi mnoho upřímnosti nedostalo. A to já nerada.

But as they say, don't look a gift horse in the mouth. Despite the weird bread I am very grateful to have been part of the conferece and to have been able to travel all the way to Kazakhstan. Nevertheless, my feelings are mixed to say the least. I did not see anything of Kazakhstan apart from Astana. According to others, who have seen a bit more of the country, it is much less pompous and rich that Astana would have you believe. The whole experience was interesting for sure, but I have no desire to go back any time soon.
One of the reasons is the getting around. Kazakh traffic does not seem to follow any particular rules. On the other hand you can take a taxi drive around Astana for two euros. A sightseeing stop in the middle of a three lane road included. 
Also, the supermarket gave me a feel of how it must have been in communist times. Half-empty shelves, one brand of everything and poor quality, compared to our european standards.
What I disliked the most though was the attitude of the people. I have to admit, it was probably due to the fact that the whole event was prepared and we were supposed to feel like honoured guests. As a european, you spot propaganda when you see one I suppose, and being part of it makes you fell everything but comfortable. So until I learn to speak russian or kazakh (and probably alter my appearance a bit) I would not get much honesty in Kazakhstan. And I do not like that one bit.

4 comments:

  1. Zajímavé. Ale asi bych si Astaua jako cíl výletu - raději se toulám po horách a lesích než pomměstech. A když už město, tak by mělo mít atmosféru. Mrakodrapy mne moc neberou. Ale kdyby mi tam někdo nabídl výlet, byť pracovní, brala bych ...
    A s tím muzeem s Nazarbajeovýcmi věcmi jsi mi připomněla, že už se dlouho chystám na výstavku protokolárních darů do Senátu a furt jsem to ještě nerealizovala. Jsem zvědavá, co všechno tam budou mít (doufám i v nějaké bizardnosti ;-))

    ReplyDelete
    Replies
    1. Právě, sama bych tam asi taky nikdy nejela, ale takhle se to neodmítá! (Ono už jen kdyby si měl člověk sám platit ty letenky, tak je to dost drahý špás ..)

      Delete
  2. wow, to vypada fakt bizarne! ale je to skvely!

    ReplyDelete