Saturday, 22 October 2016

I, Robot

Jako všechny moje články, když napíšu něco, co jde za oblast kaváren a jiných každodenních radostí, je to většinou něco v hlavě. A taky to píšu proto, že sama nevím, jak se ohledně daného tématu cítím. U dnešního příspěvku tomu není jinak.

Chci se trochu zamyslet nad tím, jak se prezentujeme ve virtuální realitě, jak to asi nebereme tak vážně, jak bychom měli, a proč bychom to naopak neměli brát vážně vůbec.

Mám blog. Mám instagram. Mám dokonce facebookovou stránku k blogu. Považuju tuhle virtuální přítomnost za reálnou reprezentaci sebe sama? Ani omylem. Je to ale to jediné, co většina lidí, kteří mě takto vidí, z mé osoby vnímají. 

Social media nám dávají víc než kdy předtím prostor sdílet svoje životy s jinými. A jak se tak říká, sdílená radost je dvojitá radost. Přidejte k tomu ego-boost, který, ať už podvědomě či vědomě, plyne z nějakého toho "lajku", a z instagramového účtu se rychle stane továrna na endorfiny. Otázka je, zda je to dobře.

Podle mě je to čistě otázka míry. Tu ale není vždy lehké odhadnout. Já sama s tím určitě mám problém, to nepopírám! A je to vlastně zautomatizovaná reakce. Poslední dobou tak vědomě nechávám mobil v batohu, když jsem s někým na jídle či na kafi, či kdekoliv, kde se mi zdá, že bych to teď nejraději vyfotila. Ale dělám to jen občas. Po zbytek času s tím pořád "otravuju". Nedokážu vlastně přesně říct, proč. Je to asi kombinace zvyku, chtění "být aktivní" a upřímné radosti a dělení se o ni.

Druhá věc je to, brát s rezervou to, co vidíme u jiných lidí. Všichni se snažíme sdílet jen to nejlepší a to pak prezentujeme jako "normální". To už bylo řečeno tisíckrát. Ale pořád asi ne dost. Stejně nemáme nezkleslené a objektivní vnímání toho, co vidíme. Stejně tak nelze zaručit, že mě budou ostatní vnímat tak, jak bych si přála. Je to risk, který na sebe asi člověk bere, jakmile pošle do virtuálního světa první příspěvek.

Moderní média jsou podle mě evoluční masterpiece toho, jak hrát do noty lidské podstatě. Lidé jsou přirozeně společenští - sociální sítě nám dávájí pocit komunity. Lidé jsou přirozeně sobci - a lajky hrají na přesně ty správně "struny" v našem mozku. Lidé se taky přirozeně porovnávají - s okamžitou možností sdílení každodenního života je to ve virtuálním prostoru dotažené do dokonalosti. 

Existuje tedy nějaký ideální přístup k sociálním médiím? Pokud ano, určitě to není ten můj. Ráda sdílím blbosti, bez kterých by se zbytek svět určitě obešel. Navíc to pak může vzbuzovat dojem, že vše, co dělám, je chození po kavárnách, sem tam posilovna, a že mám ráda Prahu. Jsou to části mě, které mám ráda a co považuju za dost "obyčejné" na to, aby to viděl v podstatě kdokoliv. Ale opravdu je to tak jednoduché? Nedělám si i já obrázek o ostatních právě z toho, co vidím a co mám k dispozici? Jasně, že jo! A stejně jako ostatní, neumím odhadnout, jak působím navenek a taky neumím odhadnout, co s informacemi, které sdílím, udělají ostatní. 

Je tedy řešením se odhlásit ze všech internetů a žít jen ten opravdový život? Za mě ne. Právě díky internetu jsem si našla několik dorých přátel, potkávám další, se kterými si ráda popovídám. Stejně tak ráda sleduju ostatní, ať už z principu, nebo proto, že vidím, co dělají moji kamarádi. Také je to jedna z cest, jak se "vyrovnávám" sama se sebou. Ač už takhle, formou článku, nebo si prostě prachsprostě zlepším náladu tím, že se mi povedlo vyfotit fotku, která se mi líbí. Někdy je to o tom, že se chci podělit o nějakou pozitivní zkušenost, někdy chci prostě jen virtuálně poklepat na ramínko. Není to asi nejetičtější a nejsprávnější, pořád je to ale dle mého názoru v mezích přijetí toho, že "jsme jen lidi". 

Social media bohužel nemají návod k použití ani příbalový leták. A možná právě proto je těžké odhadnout, co je ten správný způsob, jak na nich působit a v jaké míře jsou zdraví neškodné. A tak nezbývá nic jiného, než hledat rovnováhu - využívat internety ve svůj prospěch, zároveň ale nebýt, no, robot. 

Tuesday, 18 October 2016

Top 20 kaváren podle Elle (I)

http://www.elle.cz/newsletter/20-top-mist-kam-na-skvelou-kavu-v-praze?showall=1

Pod tímto odkazem najdete 20 kaváren, které Elle doporučuje na kafčo. A na instagramové fotky.
Kafe jsem začala nedávno pít pravidelně, instagram mám taky. Čili je jasné, že se cítím povolaná se k tomu vyjádřit a seznam vám přetlumočit (protože je otrava se tím po jednom proklikávat). Následující podniky jste u mě už mohli vidět, ale opakování je matka moudrosti. A taky vám chci zase něco napsat, ale jelikož vše, o čem teď přemýšlím, je škola a práce, tak bych vám mohla vyprávět tak maximálně o marxismu a o čtenosti Přítomnosti. A ani jedno vás asi moc nezajímá.
Takže místo toho vám radši povím o první půlce kaváren, které jsem ze seznamu navštívila, ať to máte pohromadě a snad jednu z nich, nebo snad všechny, navštívíte! A aby to bylo hezky přehledné, napíšu vám to hezky v plusech a mínusech, ke každému po jednom. Co mají všechny společné je jasné - mají tam dobré kafe. Takže to psát nebudu, jen abychom si rozumněli.

Monday, 3 October 2016

My favourite reads II

V konceptech mám rozepsaných asi osm příspěvků. Žádný z nich ale není domyšlený. Vše, o čem bych chtěla psát, mi připadá buď jako něco, o čem už jsem psala, nebo je to moc osobní a "prát" se s tím formou článku by bylo asi přes čáru. Když už jsme u praní se, díky hojné pražské zeleni, kterou nade vše miluju, na mě v srpnu skočilo klíště a tak se od té doby peru s boreliózou. Kvůli antibiotikům nemůžu cvičit, pořádně jíst ani pít (rozuměj alkohol) a energií také neoplývám. Po krátké čtenářské pauze jsem se tedy vrátila k tomu, že mám nos permanentně zabořený do knížky/tabletu, a tak mě napadlo vám aspoň dát zase nějaký ten tip na počtěníčko! Některé knížky už jsem četla dávno a jen si na ně vzpomněla, jiné jsem před teprv před chvilkou odložila.

V novém bytě je moje knihovnička ještě v plenkách