Saturday, 22 October 2016

I, Robot

Jako všechny moje články, když napíšu něco, co jde za oblast kaváren a jiných každodenních radostí, je to většinou něco v hlavě. A taky to píšu proto, že sama nevím, jak se ohledně daného tématu cítím. U dnešního příspěvku tomu není jinak.

Chci se trochu zamyslet nad tím, jak se prezentujeme ve virtuální realitě, jak to asi nebereme tak vážně, jak bychom měli, a proč bychom to naopak neměli brát vážně vůbec.

Mám blog. Mám instagram. Mám dokonce facebookovou stránku k blogu. Považuju tuhle virtuální přítomnost za reálnou reprezentaci sebe sama? Ani omylem. Je to ale to jediné, co většina lidí, kteří mě takto vidí, z mé osoby vnímají. 

Social media nám dávají víc než kdy předtím prostor sdílet svoje životy s jinými. A jak se tak říká, sdílená radost je dvojitá radost. Přidejte k tomu ego-boost, který, ať už podvědomě či vědomě, plyne z nějakého toho "lajku", a z instagramového účtu se rychle stane továrna na endorfiny. Otázka je, zda je to dobře.

Podle mě je to čistě otázka míry. Tu ale není vždy lehké odhadnout. Já sama s tím určitě mám problém, to nepopírám! A je to vlastně zautomatizovaná reakce. Poslední dobou tak vědomě nechávám mobil v batohu, když jsem s někým na jídle či na kafi, či kdekoliv, kde se mi zdá, že bych to teď nejraději vyfotila. Ale dělám to jen občas. Po zbytek času s tím pořád "otravuju". Nedokážu vlastně přesně říct, proč. Je to asi kombinace zvyku, chtění "být aktivní" a upřímné radosti a dělení se o ni.

Druhá věc je to, brát s rezervou to, co vidíme u jiných lidí. Všichni se snažíme sdílet jen to nejlepší a to pak prezentujeme jako "normální". To už bylo řečeno tisíckrát. Ale pořád asi ne dost. Stejně nemáme nezkleslené a objektivní vnímání toho, co vidíme. Stejně tak nelze zaručit, že mě budou ostatní vnímat tak, jak bych si přála. Je to risk, který na sebe asi člověk bere, jakmile pošle do virtuálního světa první příspěvek.

Moderní média jsou podle mě evoluční masterpiece toho, jak hrát do noty lidské podstatě. Lidé jsou přirozeně společenští - sociální sítě nám dávájí pocit komunity. Lidé jsou přirozeně sobci - a lajky hrají na přesně ty správně "struny" v našem mozku. Lidé se taky přirozeně porovnávají - s okamžitou možností sdílení každodenního života je to ve virtuálním prostoru dotažené do dokonalosti. 

Existuje tedy nějaký ideální přístup k sociálním médiím? Pokud ano, určitě to není ten můj. Ráda sdílím blbosti, bez kterých by se zbytek svět určitě obešel. Navíc to pak může vzbuzovat dojem, že vše, co dělám, je chození po kavárnách, sem tam posilovna, a že mám ráda Prahu. Jsou to části mě, které mám ráda a co považuju za dost "obyčejné" na to, aby to viděl v podstatě kdokoliv. Ale opravdu je to tak jednoduché? Nedělám si i já obrázek o ostatních právě z toho, co vidím a co mám k dispozici? Jasně, že jo! A stejně jako ostatní, neumím odhadnout, jak působím navenek a taky neumím odhadnout, co s informacemi, které sdílím, udělají ostatní. 

Je tedy řešením se odhlásit ze všech internetů a žít jen ten opravdový život? Za mě ne. Právě díky internetu jsem si našla několik dorých přátel, potkávám další, se kterými si ráda popovídám. Stejně tak ráda sleduju ostatní, ať už z principu, nebo proto, že vidím, co dělají moji kamarádi. Také je to jedna z cest, jak se "vyrovnávám" sama se sebou. Ač už takhle, formou článku, nebo si prostě prachsprostě zlepším náladu tím, že se mi povedlo vyfotit fotku, která se mi líbí. Někdy je to o tom, že se chci podělit o nějakou pozitivní zkušenost, někdy chci prostě jen virtuálně poklepat na ramínko. Není to asi nejetičtější a nejsprávnější, pořád je to ale dle mého názoru v mezích přijetí toho, že "jsme jen lidi". 

Social media bohužel nemají návod k použití ani příbalový leták. A možná právě proto je těžké odhadnout, co je ten správný způsob, jak na nich působit a v jaké míře jsou zdraví neškodné. A tak nezbývá nic jiného, než hledat rovnováhu - využívat internety ve svůj prospěch, zároveň ale nebýt, no, robot. 

---


All my articles that are about anything more than coffee and other mundane things are an immediate reaction to a specific thing that I struggle to have an opinion on. And they are written with the goal of resolving the issue for myself because I just do not know yet. Today’s article is no different.

I want to write about how we present ourselves on social media, how we do not take it as seriously as we should and why we should not take it seriously at all.

I have a blog. I have an Instagram account. I even have a Facebook page for my blog. Do I consider those an accurate representation on myself though? Hardly. Nevertheless, it is the only thing that most people see of me.

Social media give us more space than ever to share our lives with other people. And you know how they say – shared joy is double joy. Add the ego-boost that you receive, consciously or unconsciously, from likes you get and your account quickly turns into a mass-production line for endorphins. The question whether that is a good thing remains to be answered.

I think it is a question of balance. But to find it is not always easy. I myself certainly have trouble doing so. And I feel like I often do not even realize it. Lately I have been trying to leave my phone in the bag when getting coffee or lunch with someone even though I have an “urge” to take a picture. But most of the times I do not do it. I cannot tell you why. I would say it is a mixture of habit, the urge to be active on social media and honest joy and wanting to share it.

A different matter completely is taking post from other people with a pinch of salt. We all try to share only the best snapshots only to present them as average and normal. This has been said a million times but apparently not enough. We still lack the ability to perceive others’ virtual presences in an unbiased and objective way. By the same logic we cannot influence how our virtual presence will be perceived by others.

Modern media are in my opinion an evolutionary masterpiece when it comes down to giving way to human nature. People are naturally social – and social media give us a sense of community. People are inherently selfish – likes are able to stimulate just the right spots in our brains. People also tend to compare themselves to others – nothing easier than scrolling through your feed and do just that.

Is there an ideal way to be present online? If there is, it is certainly not my way. I love to share things that the world would certainly not need to know. Moreover, it can look like I do not do anything but drinking coffee, occasionally going to the gym and walk around Prague appreciating its beauty. Yes, these are parts of me that I consider shallow enough to share with basically anyone. But is it really that simple? Isn’t it the case that I tend to view people I follow in exactly this simplistic way, considering just the available information I have? It is! And like anybody else, I am not able to guess the impression I leave with others and what others are going to do with the information I provide. 

Would it then be advisable to quit all social media and live only in the real world? I do not think so. I met some of my very close friends through them and I meet many more interesting people thanks to my account and blog. I also like following others, be it strangers who inspire me in a way or my friends. Also it is a way of “dealing with myself” – be it in the form of articles like this or simply getting the satisfaction of posting a nice picture. And sometimes I just want to share a positive experience, or I want to pat myself on the shoulder, virtually that is. It might not be the most ethical or right reasons but it is legitimate in the framework of “being human”.


Sadly, social media do not come with instructions or a PIL. That is why it is hard to find the right way to use them and in which doses they are harmless to our health, mental and physical. There is no easy remedy so all we can do is to try and find balance - taking advantage of the virtual alter-ego but well, not letting it take over. 

1 comment:

  1. Myslím, že jsi to moc hezky vyjádřila. Jak říkáš, je taková doba a lidi...jdou prostě s ní. Asi na tom není nic špatného, ačkoliv jsou rozhodně chvíle, kdy to stojí za to tu virtuální realitu vypnout a věnovat se opravdové. Na druhou stranu, sdílení radosti, to je přece pěkné, nebo ne? :)

    ReplyDelete