Tuesday, 20 December 2016

Hands tied

Jedna špatná zpráva za druhou. Aleppo, Berlín, Zürich, Jordánsko. Naše víra v lidskost se otřásá v základech. Kdo za to může? Globalizace, uprchlíci, pražská kavárna?
Kdybychom to věděli, bylo by nám to k něčemu? Bezmoc, to je ten hlavní pocit, který mě přepadá, když čtu zprávy. Pocit, že s tím vším nic nenadělám.

Stejně jako neporučíme větru, dešti, neporučíme psychicky narušeným nebo zmanipulovaným lidem. Stejně tak neporučíme mocenským či ekonomickým zájmům „těch nahoře“ a neporučíme ani náhodě.

Pokud se smíříme s tím, že každý den tak trochu riskujeme život, je tu další problém – počet věcí, které jsou nějakým způsobem špatně a se kterými vlastně něco dělat jde. Přístup k migraci, chování Trumpa, chování Zemana, když už jsme u toho, ale i bezdomovectví, domácí násilí, drogy, jaderné zbraně, klecový chov, nedostatek vody, globální oteplování, fake news, nedostatek zdravotních sester, neudržitelnost penzijního systému, ženská obřízka, nepříznivý vliv social media, rekordní prodejnost knížek Ládi Hrušky nebo youtuberů. Tohle je jen špička ledovce všech problémů, se kterými se lidé po celém světě potýkají. Může s nimi ale jedinec něco udělat?

Ať už jde o úmysl jako v případě teroristického útoku nebo „náhodnou“ tragédii jako tsunami, máme svázané ruce každodenností. Musíme chodit do školy a do práce, musíme spát, ideálně mít kamarády a taky si udělat čas na rodinu. Pak bychom taky měli hodně číst, vařit si – nejlépe z lokálních surovin – a taky meditovat. A i kdybychom si čas udělali – za který konec to vzít? A jak překonat to, že jakmile se nás něco bezprostředně netýká, za chvíli na to zapomeneme?

Čili – problémů je hodně a času či prostředků málo. Máme tedy obětovat kariéru a kamarády a vrhnout se na řešení jednoho z problémů lidstva? A jen jednoho? Co všechny ty ostatní?

Co bych chtěla podotknout – netuším. Sama bojuju s tím, že teď moc nevím, co dělat. S pocitem, že jen nečinně přihlížím, jak se všechno, co je mi milé, řítí do nepatřičných míst. Mám obrovské štěstí, že jsem se narodila tam, kde jsem se narodila a těm, kterým jsem se narodila. Byla jsem rok na zahraniční vysoké, mám práci na půl úvazku a studuju, mám střechu nad hlavou, chodím po kavárnách a restauracích, mám i pár kamarádů a se svým klukem se „hádám“ o moderním umění. Připadám si tedy, že mám mnohem, mnohem víc štěstí než rozumu. A chtěla bych tuhle vděčnost nějak světu „vrátit“.

Ač mám oči a uši otevřené, nemůžu se ubránit pocitu, že žiju v jakési naivní bublině. Že přeci není tak složité, spolu vycházet. Když už neporušíme větru, dešti, tak se aspoň můžeme všichni kolektivně chovat jako lidi. Mně se to ale povídá. Já vidím, že to funguje. Mám kamarády černé i bílé, muslimy i křesťany, rozličných sexuálních orientací i národností. A pořád si nejsem schopná neuvědomit, že to je spíš výjimka než pravidlo. Mohla by tedy moje role být šíření tohohle poznatku – že to jde, žít spolu v míru? Možná, ale co já budu povídat někomu, kdo nemůže studovat vysokou a chodit po kavárnách, protože musel po maturitě do práce na směny nebo žije ve městě, kde je válka.  Život není fér, ale je o hodně snazší o tom mluvit, když jste se octli na té „správné“ straně.

Prozatím je můj přístup následující – snažím se být „dobrý člověk“ a jednat v každé situaci podle nejlepšího vědomí a svědomí. To ale nestačí. Ale přiznám se, nevím, kde začít. Za který konec chytit realitu. 

---

Bad news followed by more bad news. Aleppo, Berlin, Zürich, Jordan. Our faith in humanity is being shaken every day. Who are we to blame? Globalization, refugees, liberals?

If we knew, would it make a difference? Powerlessness, that is the main feeling that I get when reading newspapers. The feeling that I cannot do anything.

Just as we cannot control the weather, we cannot control mentally disturbed or manipulated people. Just as we cannot control power or economic interests of the elites, or random events that have nothing to do with anything.

Even if we come to terms with the fact that we basically risk our lives every day, there is the next problem – the sheer number of things that are fundamentally wrong with this world and that actually could technically be changed. Migration, Trump, homelessness, domestic violence, drugs, nuclear weapons, battery cages, water supplies, global warming, fake news, the lack of medical personnel, pension systems, female circumcision, negative impact of social media, some youtubers. And that is just the tip of the iceberg. The question remains – what can an individual do to fight these problems?

Intentional event like a terrorist attack or “random” tragedies like a tsunami, our hands are tied by our routine. We have to go to school or university, and we have to have a job. We need to sleep, we need friends and time spent with our family. We should also read a lot, cook and meditate. And even if me make the time – where do we start? And how do we fight the inertia that we face when dealing with anything else than immediate personal troubles?

So – a lot of problems and not enough time or means. Should we then sacrifice our career and friends in order to get down to solving one of humanity’s problems? Wait, only one? What about the others?

At this point I want to say – I do not have a clue. I have trouble figuring out what to do. What to do in a world where I feel like everything we hold deer is changing, for the worse. I was very fortunate to be born in a good place to good people. I went to study abroad, I have a part time job while still studying, I have a roof over my head and food on my plate, often in cafés or restaurants. I have a couple of friends and the only “arguments” I have with my boyfriend are about modern art. To sum it up – I have been extremely lucky and privileged. And I want to show gratitude by giving back.

Even though I do not consider myself to be ignorant I can’t help but feel that I live in some kind of a bubble.  A bubble in which it is not too hard after all to coexist peacefully. We can’t control the weather but we can control how we treat each other. But who am I to talk about it. I see that it works. I have friends of all colours and religions, sexual orientations and nationalities. And I still can’t understand that that is more an exception than a rule. Could my role in this world be spreading this knowledge, that it is possible to live in peace? Maybe, but how could I possibly explain it to someone who could not go to university or in fact lives in a warzone. Life is not fair but it is far easier to talk about it when you are on the right side.

For now I just choose to be a good person and act accordingly. But that is not enough, is it. I admit – I don’t know where to start.


No comments:

Post a Comment