Saturday, 13 May 2017

Promiscuous curiosity

Sebediagnostikovala jsem si už spoustu věcí. Poruchu přijmu potravy, boreliozu i anginu. Můj poslední "úlovek" do sbírky diagnoz je naštěstí méně zdraví a životu nebezpečná. I když jeho čistě pozitivním přínosem si jistá nejsem, protože mám pocit, že mi mozek permanentně jede na plné obrátky.

Slovní spojení "promiscuous curiosity" jsem kdesi zaslechla a v zápětí se stalo mým nejoblíbenějším výrazem vůbec. Přeložila bych ho jako chronická zvědavost (přeci jen promiskuita má jaksi negativní nádech a mám k ní ve všech ostatních ohledech daleko).  

Jak se tahle chronická zvědavost projevuje? Jednoduše řečeno - chci vědět všechno. Cítím neukojitelný hlad po vědomostech. Nemyslím si, že mi to někdy k něčemu bude, že lépe rozumím fyzice či astronomii. Jen mám pocit, že to ze mě udělá lepšího člověka. Že budu mít schopnost porozumět světu okolo sebe a lidem, kteří se v něm nacházejí. Že tím, že se o ni budu zajímat, vzdám hold té fanstastičnosti vesmíru, tomu zázraku, že teď sedím ve žlutém autobuse do Prahy a můžu vám o tom všem vůbec povídat. 

(random fotka z vídeňské Albertiny, výstava Eduarda Angeliho, jehož jméno jsem předtím nikdy neslyšela, ale moc se mi jeho věci líbily)

Friday, 3 March 2017

"I'm proud of you"

Naučte se chválit. Sebe i ostatní. Ani jedno není lehké, ale nastokrát se vám to vrátí!

Chvála, kterou mám na mysli, není chválou povrchní, chválou u zkušebních kabinek, že ty šaty jsou fakt krásný. Mám na mysli chválu upřímnou a sofistikovanou. Chválu, která vyžaduje jisté mentální úsilí a taky jakousi hloubku. 

U sebe by to člověk neměl přehánět, samochvála údajně smrdí i když ne tak hrozně jako tramvaj dvaadvacítka v létě - mí Pražané mi rozumějí. Ono je asi těžké najít ten správný poměr, jak být na sebe pyšný a zároveň neklimbat na vavřínech. A taky najít to vhodné, co na sobě ocenit. Ale každopádně - každý na sobě může najít něco, v čem je dobrý. A možná by bylo dokonce vhodnější použít slovo "musí". 
Podle mého názoru mám jakousi morální povinnost pokoušet se dělat tento svět aspoň marginálně lepším. A nemyslím tím, že bys každý z nás měl odhodit všechny světské radosti a oddat se misionářské činnosti v Libérii. Mám na mysli upřímnou snahu naložit se svým životem podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pro někoho to znamená, že skutečně zahodí auto a playstation a do Afriky se vydá. Pro mě to zase znamená, že se vzdělávám, snažím se být dobrá kamarádka, přítelkyně, dcera, kolegyně a tak dále, a aspoň nikomu neškodit. A když pánbůh dá, tak za pár let budu konstruktivně přispívat do společnosti nějakým svým zaměstnáním, kde třeba využiju jeden ze svých tří jazyků nebo právě ty nabyté vědomosti. Plán bych měla, skvělý. Ale co s tou chválou? 
Věc se má tak, že 24 hodin denně musíme vydržet sami se sebou ve vlastním těle, a co hůr, ve vlastní hlavě. A abychom se z toho nezbláznili, tak není od věci, být s tělem i hlavou kámoš. Toho se dá docílit asi mnoha způsoby, a žádný z nich není ani jednoduchý, ani univerzální. Co se osvědčilo mně je právě omezená něco jako samochvála. Rozhodně to neznamená, že bych od rána do večera stála před zrcadlem jako princ Krasoň. Spíš jsem se naučila, že když se budu za vše jen bičovat, tak taky nikomu nepomůžu. 
Aby se člověk někam posouval, musí mít motivaci. Což není jednorázová věc. Taková krátkodobá motivace je třeba v případě toho, že ráno vstanete a namotivujete se, že půjdete běhat. Mnohem silnější motivace je ale potřeba k tomu, že ráno vstanete a budete kontinuálně pracovat, pracovat na sobě. To může mít podobu sportu, ale i vzdělávání nebo budování vztahů. A aby se taková motivace udržela, je potřeba vidět výsledky. A konečně se dostávám k jádru pudla - "výsledek" je relativní. Negativní stránka toho je, že vlastně nikdy nedosáhnete "vrcholu". Absolutní spokojenost, to prostě lidská duše nezná. Pozitivní ale je, že je na vás, co si jako výsledek či úspěch vyložíte. Sami sobě si lhát, to asi cenu nemá, ale občas se ohlédout a poplácat se po rameni, to je potřeba. Umět sám sebe pochválit, být na sebe pyšný, je podle mě hrozně důležité právě kvůli tomu, že je to jeden z motorů, který nás může posouvat dál. Každý prahneme po tom, něco dokázat. A náš mozek, ostatně jako celý vesmír, funguje na až překvapivě jednoduchých principech*.  A tak něco tak jednoduchého, jako občasná sebehvála, nám může pomoct být lepšími lidmi.

Co je ale důležitější - chvalte vaše blízké. A to hned z několika důvodů, které spolu tak nějak souvisí. Nejen že každý bojujeme sami se sebou, a každá pozitivní odezva na cokoliv je taková malá psychická berlička. Dalším důvodem je to, že to bezpochyby posiluje vzájemné vztahy. Ten nejjednodušší je asi ten, že je prostě hezké slyšet o sobě něco pěkného. Svět je zlý a smutný, a tudíž každé pozitivní slovo je v některé dny takřka pohlazením po duši. Obzvláště, když to ten druhý nečeká, když to není ve spojitosti právě s tím, že ty šaty jsou pěkný (šaty, které navrhl týpek ve Švédsku, ušilo dítě v Bangladéši, a jsou stejně hezké jako deset dalších, co v tom obchodě visí). Schválně, kdy jste naposled řekli své kamarádce "jsem na tebe pyšná"? Možná včera, možná nikdy. A přitom se vám na ní musí něco "líbit", když je to vaše kamarádka. Proč si to tedy neříkáme?
Zaprvé k tomu nejsme vedeni. Nejsme zvyklí na to, že nás někdo chválí, a nejsme zvyklí na to, chválit někoho jiného. Já to donedávna taky neuměla. Možná to vidíme jako nějakou známku slabosti, nebo na to jednoduše nemyslíme. Přitom v tom může být zásadní rozdíl ve vztahu k druhým lidem.
Lidské vztahy jsou založené na vzájemnosti, že na tom světě nejsme sami a navzájem si pomáháme. To znamená, že pomůžete kamarádce vybrat šaty (ty co navrhnul týpek ve Švédsku a ušilo dítě v Bangladéši) nebo ji podržíte, když se stane něco zlého. Co ale prevence? Co podpora, když se vlastně ani nic neděje? To je právě třeba chvála - dát někomu pocit, že na něm něco obdivujete, že si ho za něco vážíte. Někdy se může zdát, že je to samozřejmé. "Jsme kámoši, tak je jasný, že mi nejsi šumák". No, není to jasné. Zrovna třeba lidé, u kterých se zdá, že to slyšet nepotřebují, jsou první v lajně "potřebných". Takže - připravit, pozor, začněte chválit!

Kapitolou pro sebe je pak přijímání chvály, respektive neschopnost ji přijmout. V tom jsme jako lidé také přeborníci. K tomu snad ale někdy příště.

* O těch jednoduchých pravidlech vesmíru mi jeden takový chvályhodný člověk nedávno vyprávěl, že v tom vlastně tkví ten pravý "Bůh" - ne-lidský, spravedlivý, všudypřítomný. Asi nejkrásnější věc, kterou jsem kdy na téma "Bůh" slyšela. 

Monday, 30 January 2017

Trip tip - Thessaloniki

Povím vám, že od té doby, co jsem na magistru, se veškeré mé psaní redukovalo na eseje o válce, míru či marxismu. Což asi nikoho mimo akademickou obec moc nezajímá, a ani tam to zřejmě nejde zrovna na dračku. Když už ale vytáhnu paty z pražských kaváren, tak si to článek přeci jen žádá. 

Skoro každý den koukám na honzovyletenky.cz a zaletsi.cz a vyhlížím, kam bych tak jela. Druhá část příběhu je ta, že můj drahý v létě kurátoroval výstavu v Thessaloniki, v našich končinách známé pod jménem Soluň. A pořád vyprávěl o tom, jak je to tam bezvadné a že mě tam někdy vezme. 
Náhoda chtěla tomu, že jsem jednoho listopadového dne zase jednou vyhlížela, kam bych tak jela, a vyskočila na mě nabídka Ryanair. Letenky za 10 euro, mezi destinacemi i Thessaloniki. Určitě karma! První volno jsem měla na konci ledna, tedy za dva měsíce - dvakrát tak dlouho, jako do té doby trval náš vztah. Čili tak trochu loterie, jestli se do té doby nezačneme štvát (rozuměj - jestli ho do té doby nezačnu štvát). Podle článku jste mohli usoudit, že nezačali.

Letenky byly z berlínského Schönefeldu, v 8 ráno. Takhle brzo autobus žádný nejede, tudíž bylo potřeba se dostat do Berlína už den předem. Takže - s kufříkem hezky do práce a navečer pak poklusem na Florenc, odkud mě za 390 korun Regiojet odvezl do německé metropole. Nocleh jsme měli zadarmo u kamaráda, protože každá koruna dobrá, že ano. Po zhruba 3 hodinách spánku ten potřebují jen slaboši že jsme pak vyrazili metrem na letiště. Co tím chci říct - i když ultralevné letenky nemusí být vždy nejpohodlnější, jsou i přes extra výdaje pořád výhodné.

--

Since I started my master studies all I write about is peace, war and marxism. Which is not interesting to anyone outside the academic community, and even there no one really cares. Every once in a while though something else worth writing about pops up - such as my trip to Thessaloniki. 

I regularly check honzovyletenky.cz and zaletsi.cz for cheap tickets and dream about travelling, regardless of the destination. Now add my boyfriend's constant praise of Thessaloniki where he worked last summer and found a home away from home I dare say. 
One day in late November I was checking tickets and dreaming again when I stumbled upon a Ryanair offer - 10 euro tickets, including to Thessaloniki. What a coincidence, right! I was free the last week of January, in roughly two months - twice as long as our relationship was a thing. It was a bit of a gamble - will we still be willing to go to Greece together? (The question of course really was - will he be fed u with me by then?) As you could have guessed from the existence of this article, we were and he wasn't. 

Our flight was a 8am from Berlin-Schönefeld, meaning that we had to go one day earlier. So off I go to work with my suitcase to take the bus to Berlin in the evening. We saved accommodation money by staying at a friend's flat, taking the tube to the airport after 3 hours of sleep. Because sleep is for pussies, right. Why I am saying this - cheap tickets might turn out a little inconvenient and not-too-cheap after all, but you can still figure out ways to make your trip as cheap as possible.