Friday, 3 March 2017

"I'm proud of you"

Naučte se chválit. Sebe i ostatní. Ani jedno není lehké, ale nastokrát se vám to vrátí!

Chvála, kterou mám na mysli, není chválou povrchní, chválou u zkušebních kabinek, že ty šaty jsou fakt krásný. Mám na mysli chválu upřímnou a sofistikovanou. Chválu, která vyžaduje jisté mentální úsilí a taky jakousi hloubku. 

U sebe by to člověk neměl přehánět, samochvála údajně smrdí i když ne tak hrozně jako tramvaj dvaadvacítka v létě - mí Pražané mi rozumějí. Ono je asi těžké najít ten správný poměr, jak být na sebe pyšný a zároveň neklimbat na vavřínech. A taky najít to vhodné, co na sobě ocenit. Ale každopádně - každý na sobě může najít něco, v čem je dobrý. A možná by bylo dokonce vhodnější použít slovo "musí". 
Podle mého názoru mám jakousi morální povinnost pokoušet se dělat tento svět aspoň marginálně lepším. A nemyslím tím, že bys každý z nás měl odhodit všechny světské radosti a oddat se misionářské činnosti v Libérii. Mám na mysli upřímnou snahu naložit se svým životem podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pro někoho to znamená, že skutečně zahodí auto a playstation a do Afriky se vydá. Pro mě to zase znamená, že se vzdělávám, snažím se být dobrá kamarádka, přítelkyně, dcera, kolegyně a tak dále, a aspoň nikomu neškodit. A když pánbůh dá, tak za pár let budu konstruktivně přispívat do společnosti nějakým svým zaměstnáním, kde třeba využiju jeden ze svých tří jazyků nebo právě ty nabyté vědomosti. Plán bych měla, skvělý. Ale co s tou chválou? 
Věc se má tak, že 24 hodin denně musíme vydržet sami se sebou ve vlastním těle, a co hůr, ve vlastní hlavě. A abychom se z toho nezbláznili, tak není od věci, být s tělem i hlavou kámoš. Toho se dá docílit asi mnoha způsoby, a žádný z nich není ani jednoduchý, ani univerzální. Co se osvědčilo mně je právě omezená něco jako samochvála. Rozhodně to neznamená, že bych od rána do večera stála před zrcadlem jako princ Krasoň. Spíš jsem se naučila, že když se budu za vše jen bičovat, tak taky nikomu nepomůžu. 
Aby se člověk někam posouval, musí mít motivaci. Což není jednorázová věc. Taková krátkodobá motivace je třeba v případě toho, že ráno vstanete a namotivujete se, že půjdete běhat. Mnohem silnější motivace je ale potřeba k tomu, že ráno vstanete a budete kontinuálně pracovat, pracovat na sobě. To může mít podobu sportu, ale i vzdělávání nebo budování vztahů. A aby se taková motivace udržela, je potřeba vidět výsledky. A konečně se dostávám k jádru pudla - "výsledek" je relativní. Negativní stránka toho je, že vlastně nikdy nedosáhnete "vrcholu". Absolutní spokojenost, to prostě lidská duše nezná. Pozitivní ale je, že je na vás, co si jako výsledek či úspěch vyložíte. Sami sobě si lhát, to asi cenu nemá, ale občas se ohlédout a poplácat se po rameni, to je potřeba. Umět sám sebe pochválit, být na sebe pyšný, je podle mě hrozně důležité právě kvůli tomu, že je to jeden z motorů, který nás může posouvat dál. Každý prahneme po tom, něco dokázat. A náš mozek, ostatně jako celý vesmír, funguje na až překvapivě jednoduchých principech*.  A tak něco tak jednoduchého, jako občasná sebehvála, nám může pomoct být lepšími lidmi.

Co je ale důležitější - chvalte vaše blízké. A to hned z několika důvodů, které spolu tak nějak souvisí. Nejen že každý bojujeme sami se sebou, a každá pozitivní odezva na cokoliv je taková malá psychická berlička. Dalším důvodem je to, že to bezpochyby posiluje vzájemné vztahy. Ten nejjednodušší je asi ten, že je prostě hezké slyšet o sobě něco pěkného. Svět je zlý a smutný, a tudíž každé pozitivní slovo je v některé dny takřka pohlazením po duši. Obzvláště, když to ten druhý nečeká, když to není ve spojitosti právě s tím, že ty šaty jsou pěkný (šaty, které navrhl týpek ve Švédsku, ušilo dítě v Bangladéši, a jsou stejně hezké jako deset dalších, co v tom obchodě visí). Schválně, kdy jste naposled řekli své kamarádce "jsem na tebe pyšná"? Možná včera, možná nikdy. A přitom se vám na ní musí něco "líbit", když je to vaše kamarádka. Proč si to tedy neříkáme?
Zaprvé k tomu nejsme vedeni. Nejsme zvyklí na to, že nás někdo chválí, a nejsme zvyklí na to, chválit někoho jiného. Já to donedávna taky neuměla. Možná to vidíme jako nějakou známku slabosti, nebo na to jednoduše nemyslíme. Přitom v tom může být zásadní rozdíl ve vztahu k druhým lidem.
Lidské vztahy jsou založené na vzájemnosti, že na tom světě nejsme sami a navzájem si pomáháme. To znamená, že pomůžete kamarádce vybrat šaty (ty co navrhnul týpek ve Švédsku a ušilo dítě v Bangladéši) nebo ji podržíte, když se stane něco zlého. Co ale prevence? Co podpora, když se vlastně ani nic neděje? To je právě třeba chvála - dát někomu pocit, že na něm něco obdivujete, že si ho za něco vážíte. Někdy se může zdát, že je to samozřejmé. "Jsme kámoši, tak je jasný, že mi nejsi šumák". No, není to jasné. Zrovna třeba lidé, u kterých se zdá, že to slyšet nepotřebují, jsou první v lajně "potřebných". Takže - připravit, pozor, začněte chválit!

Kapitolou pro sebe je pak přijímání chvály, respektive neschopnost ji přijmout. V tom jsme jako lidé také přeborníci. K tomu snad ale někdy příště.

* O těch jednoduchých pravidlech vesmíru mi jeden takový chvályhodný člověk nedávno vyprávěl, že v tom vlastně tkví ten pravý "Bůh" - ne-lidský, spravedlivý, všudypřítomný. Asi nejkrásnější věc, kterou jsem kdy na téma "Bůh" slyšela.