Friday, 3 March 2017

"I'm proud of you"

Naučte se chválit. Sebe i ostatní. Ani jedno není lehké, ale nastokrát se vám to vrátí!

Chvála, kterou mám na mysli, není chválou povrchní, chválou u zkušebních kabinek, že ty šaty jsou fakt krásný. Mám na mysli chválu upřímnou a sofistikovanou. Chválu, která vyžaduje jisté mentální úsilí a taky jakousi hloubku. 

U sebe by to člověk neměl přehánět, samochvála údajně smrdí i když ne tak hrozně jako tramvaj dvaadvacítka v létě - mí Pražané mi rozumějí. Ono je asi těžké najít ten správný poměr, jak být na sebe pyšný a zároveň neklimbat na vavřínech. A taky najít to vhodné, co na sobě ocenit. Ale každopádně - každý na sobě může najít něco, v čem je dobrý. A možná by bylo dokonce vhodnější použít slovo "musí". 
Podle mého názoru mám jakousi morální povinnost pokoušet se dělat tento svět aspoň marginálně lepším. A nemyslím tím, že bys každý z nás měl odhodit všechny světské radosti a oddat se misionářské činnosti v Libérii. Mám na mysli upřímnou snahu naložit se svým životem podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pro někoho to znamená, že skutečně zahodí auto a playstation a do Afriky se vydá. Pro mě to zase znamená, že se vzdělávám, snažím se být dobrá kamarádka, přítelkyně, dcera, kolegyně a tak dále, a aspoň nikomu neškodit. A když pánbůh dá, tak za pár let budu konstruktivně přispívat do společnosti nějakým svým zaměstnáním, kde třeba využiju jeden ze svých tří jazyků nebo právě ty nabyté vědomosti. Plán bych měla, skvělý. Ale co s tou chválou? 
Věc se má tak, že 24 hodin denně musíme vydržet sami se sebou ve vlastním těle, a co hůr, ve vlastní hlavě. A abychom se z toho nezbláznili, tak není od věci, být s tělem i hlavou kámoš. Toho se dá docílit asi mnoha způsoby, a žádný z nich není ani jednoduchý, ani univerzální. Co se osvědčilo mně je právě omezená něco jako samochvála. Rozhodně to neznamená, že bych od rána do večera stála před zrcadlem jako princ Krasoň. Spíš jsem se naučila, že když se budu za vše jen bičovat, tak taky nikomu nepomůžu. 
Aby se člověk někam posouval, musí mít motivaci. Což není jednorázová věc. Taková krátkodobá motivace je třeba v případě toho, že ráno vstanete a namotivujete se, že půjdete běhat. Mnohem silnější motivace je ale potřeba k tomu, že ráno vstanete a budete kontinuálně pracovat, pracovat na sobě. To může mít podobu sportu, ale i vzdělávání nebo budování vztahů. A aby se taková motivace udržela, je potřeba vidět výsledky. A konečně se dostávám k jádru pudla - "výsledek" je relativní. Negativní stránka toho je, že vlastně nikdy nedosáhnete "vrcholu". Absolutní spokojenost, to prostě lidská duše nezná. Pozitivní ale je, že je na vás, co si jako výsledek či úspěch vyložíte. Sami sobě si lhát, to asi cenu nemá, ale občas se ohlédout a poplácat se po rameni, to je potřeba. Umět sám sebe pochválit, být na sebe pyšný, je podle mě hrozně důležité právě kvůli tomu, že je to jeden z motorů, který nás může posouvat dál. Každý prahneme po tom, něco dokázat. A náš mozek, ostatně jako celý vesmír, funguje na až překvapivě jednoduchých principech*.  A tak něco tak jednoduchého, jako občasná sebehvála, nám může pomoct být lepšími lidmi.

Co je ale důležitější - chvalte vaše blízké. A to hned z několika důvodů, které spolu tak nějak souvisí. Nejen že každý bojujeme sami se sebou, a každá pozitivní odezva na cokoliv je taková malá psychická berlička. Dalším důvodem je to, že to bezpochyby posiluje vzájemné vztahy. Ten nejjednodušší je asi ten, že je prostě hezké slyšet o sobě něco pěkného. Svět je zlý a smutný, a tudíž každé pozitivní slovo je v některé dny takřka pohlazením po duši. Obzvláště, když to ten druhý nečeká, když to není ve spojitosti právě s tím, že ty šaty jsou pěkný (šaty, které navrhl týpek ve Švédsku, ušilo dítě v Bangladéši, a jsou stejně hezké jako deset dalších, co v tom obchodě visí). Schválně, kdy jste naposled řekli své kamarádce "jsem na tebe pyšná"? Možná včera, možná nikdy. A přitom se vám na ní musí něco "líbit", když je to vaše kamarádka. Proč si to tedy neříkáme?
Zaprvé k tomu nejsme vedeni. Nejsme zvyklí na to, že nás někdo chválí, a nejsme zvyklí na to, chválit někoho jiného. Já to donedávna taky neuměla. Možná to vidíme jako nějakou známku slabosti, nebo na to jednoduše nemyslíme. Přitom v tom může být zásadní rozdíl ve vztahu k druhým lidem.
Lidské vztahy jsou založené na vzájemnosti, že na tom světě nejsme sami a navzájem si pomáháme. To znamená, že pomůžete kamarádce vybrat šaty (ty co navrhnul týpek ve Švédsku a ušilo dítě v Bangladéši) nebo ji podržíte, když se stane něco zlého. Co ale prevence? Co podpora, když se vlastně ani nic neděje? To je právě třeba chvála - dát někomu pocit, že na něm něco obdivujete, že si ho za něco vážíte. Někdy se může zdát, že je to samozřejmé. "Jsme kámoši, tak je jasný, že mi nejsi šumák". No, není to jasné. Zrovna třeba lidé, u kterých se zdá, že to slyšet nepotřebují, jsou první v lajně "potřebných". Takže - připravit, pozor, začněte chválit!

Kapitolou pro sebe je pak přijímání chvály, respektive neschopnost ji přijmout. V tom jsme jako lidé také přeborníci. K tomu snad ale někdy příště.

* O těch jednoduchých pravidlech vesmíru mi jeden takový chvályhodný člověk nedávno vyprávěl, že v tom vlastně tkví ten pravý "Bůh" - ne-lidský, spravedlivý, všudypřítomný. Asi nejkrásnější věc, kterou jsem kdy na téma "Bůh" slyšela. 

---


Learn the art of complimenting. Yourself and others. Both requires effort, but effort that definitely pays off!

I am not talking about shallow compliments that “that dress is cute”. I mean sincere and sophisticated displays of appreciation. Compliments that are thought through and deep.

Regarding complimenting oneself, one should not overdo it. It is not easy to find the right balance between being proud and simply acting like a jerk. But, even though one might not be sure what it is, everyone can find something that he is good at. And maybe it is not a question of “can”, it is a question of “must”.
I think that we are all morally obliged to try to fulfill our potential and what more, make the world a little better. By that I do not mean renouncing all earthly possession and trying to be the next Mother Theresa. I have in mind the honest and humble effort to live our life the best we can. For someone this really means throwing away their PlayStation and devoting their life to God and the less fortunate. For me this is getting an education, trying to be a good friend, girlfriend, daughter, colleague and so on, and not doing any harm. And if I am really lucky, in a couple of years, I will be making the world a better place through my job where I put that education and experience to good use. Ok, that is all good, but what about the compliments now?
The problem is as follows – we have to be in our bodies and more importantly, in our heads 24/7. In order to not to lose our mind it does not hurt to be friends with those two. That can be achieved and there is neither a universal nor an easy way. What I found to be helpful is limited self-appreciation. That does not mean I spend my days in front of the mirror smiling and winking at myself. I do not beat myself up too often either.
Progress requires motivation. And not one-time get-out-of-bed-and-go-for-that-run motivation. You need a lot more motivation to get out of bed every day and work hard, on whatever you chose to work on – education, relationships, sports. In order to keep that motivation, you need results, you need to feel success. So, now we are getting to the bottom of it – results and success are very relative. The downside of this is that you will never truly win, there is always going to be some “more” that you will want. Human nature does not know the state of absolute satisfaction. The upside, on the other hand, is that it is up to you to define your successes. Lying to yourself does not make much sense in this case but the occasional self-high-five is more than appropriate, and helpful. Being proud of myself, at least a little bit, is one of the things that I feel like keep me going. We all want to accomplish something in life. Our brain and the whole universe for that matter is built on some easy principles*. And that is why something as simple as complimenting ourselves can make an enormous difference.

What is even more important – compliment your loved ones. Not only is every kind word a relief for the soul but, to put it simply, building relationships is much easier when we are nice to each other. But the simplest one of them all is that we like to hear nice things about ourselves. The world is a sad and evil place and getting a compliment just feels really, really, really good. Especially when it is unexpected, when it is not only about that cute dress (that was designed by a guy in Sweden, made by a kid in Bangladesh and look just as good as ten other dresses in the store). Think about when – when was the last time that you told your best friend you are proud of them? Maybe yesterday, maybe never. But come on, we all like something about our friends, otherwise they would not be our friends. So why don’t we appreciate each other verbally more often?
First of all, we are not taught to do that. We are not used to being complimented and we are not used to compliment others. I was not used to it myself for most of my life. Maybe we perceive it as a sign of weakness, maybe it just does not occur to us. Despite the fact that it can make all the difference in the world.
Human relationships are built on reciprocity, on the struggle to face the challenges in life together. That means that you help your friend to pick a dress (that one that was designed by that guy in Sweden and made by that kid in Bangladesh) or you are there for her when she needs you. What about “prevention” though? What about being there for people when they do not explicitly need it? You guessed it – compliments and appreciation. Showing someone that you are proud of them, that you appreciate him or her. It might seem obvious to you – “we are friends, of course I like you”. Yeah, well, no, it is not that obvious. Often the people that seem to not to care at all need to hear such things the most. So, ready, set, go – go and compliment your loved ones!

For another time is the fact that we are really bad at receiving compliments. People are astonishingly bad at that as well. But as I said, that is a story for another time.


* Someone (whom I really appreciate and of whom I am immensely proud of) was telling me about those simple laws of the universe - that they are the true as-close-as-it-gets-to “God” - righteous, ubiquitous, standing above all humans. Probably the most beautiful thing I have ever heard someone say about God.

5 comments:

  1. Krásně napsaný článek :)
    Také si myslím, že by jsme měli umět pochválit sami sebe i osoby nám blízké :) Osobně občas si sama sobě řeknu, že se musím pochválit. A pár vyvolených chválím i já :)

    ReplyDelete
  2. Vím co tím myslíš :-) Také jsem s tím hodně bojovala. Jak se samochválou, tak s chválou pro druhé. Ale jde mi to čím dál tím lépe a jsem na to pyšná :-)
    Krásně jsi článek pojala

    ReplyDelete
  3. Po dlouhé době jsem narazila na opravdu kvalitně zpracovaný a smysluplný článek, který mi i něco předal. Já se sebechválou měla vcelku problémy, ale myslím, že už jsem pár kroků dopředu udělala. Určitě mám ale co zlepšovat v té oblasti lidí kolem sebe. Určitě máš pravdu v tom, že lidé chválu berou jako slabost. Že vlastně uznají, že je ten druhý lepší - což je dokonalá blbost, ale my to tak prostě máme nastavené, že. A jak jsi narazila na ten problém s přijímáním chvály, tak to kolem sebe vidím pořád. Opravdu nemám ráda, když se snažím někoho povzbudit, říct mu, jak skvělý člověk je, ale on jakoby to neslyšel - a dál si trvá na svém... Vážně, skvělý článek!
    Young, wild and free

    ReplyDelete
    Replies
    1. je, moc děkuju, taková chvála mě vždycky těší!

      Delete