Saturday, 13 May 2017

Promiscuous curiosity

Sebediagnostikovala jsem si už spoustu věcí. Poruchu přijmu potravy, boreliozu i anginu. Můj poslední "úlovek" do sbírky diagnoz je naštěstí méně zdraví a životu nebezpečná. I když jeho čistě pozitivním přínosem si jistá nejsem, protože mám pocit, že mi mozek permanentně jede na plné obrátky.

Slovní spojení "promiscuous curiosity" jsem kdesi zaslechla a v zápětí se stalo mým nejoblíbenějším výrazem vůbec. Přeložila bych ho jako chronická zvědavost (přeci jen promiskuita má jaksi negativní nádech a mám k ní ve všech ostatních ohledech daleko).  

Jak se tahle chronická zvědavost projevuje? Jednoduše řečeno - chci vědět všechno. Cítím neukojitelný hlad po vědomostech. Nemyslím si, že mi to někdy k něčemu bude, že lépe rozumím fyzice či astronomii. Jen mám pocit, že to ze mě udělá lepšího člověka. Že budu mít schopnost porozumět světu okolo sebe a lidem, kteří se v něm nacházejí. Že tím, že se o ni budu zajímat, vzdám hold té fanstastičnosti vesmíru, tomu zázraku, že teď sedím ve žlutém autobuse do Prahy a můžu vám o tom všem vůbec povídat. 

(random fotka z vídeňské Albertiny, výstava Eduarda Angeliho, jehož jméno jsem předtím nikdy neslyšela, ale moc se mi jeho věci líbily)